Vražedná pole

V roce 1984 mozna necim zajimave, v dnesni dobe lze ale tento snimek hodnotit pouze jako prumerny. Natoceno bylo daleko vice poutavych a citlivych valecnych dramat, zazivneji a originalneji. A taktez vic nutkave - ve smyslu premyslet nad valkou a jejimi dopady na obycejne lidi. Nejde o vylozene zklamani, ale s odstupem doby a postupem kinematografie se proste jedna o solidni, nijak nevybocujici prumer. (01.02.2004)

Z tohoto filmu je mi vyloženě špatně, ale obávám se, že poněkud jiným způsobem, než tvůrci zamýšleli. Uslintaný děj, který by sepsala snad i ploštěnka mléčná. Scénárista se dle mého drze spolehl na to, že všechno zachrání visačky "tragický lidský příběh" a "podle skutečné události." Jindy dobří herci (Sands, Malkovich) zde jednoduše neměli co hrát, neboť nepředvedli zhola nic. Sam Waterson byl toporný až hanba a Oscarem oceněný Haing S. Ngor dostal tuto cenu na sto procent z politických důvodů. Je na něm vskutku bolestně poznat, že herec není, tak prachšpatný výkon se jen tak nevidí. Celé dílo korunuje stopáž - přes dvě hodiny nudy a zhnusení prostě nezachraní ani velmi slušná hudba, snad jediný klad, kterým Vražedná pole disponují. (25.06.2007)

Film převelice podobný Salvadoru. Nebo, dle data vzniku, Salvador je převelice podobný film Vražedným polím. To samo o sobě ukazuje na fakt, že je jedno, v jakém koutě světa se podobné masakry odehrávají, vždycky je utrpení lidí stejně hrozné. A musím i zopakovat to, co jsem zmínil v komentáři k Salvadoru. Téma genocidy bude v rukou jakéhokoli schopného režiséra vždy silné a samotný film patrně taktéž. Minimálně Vražedná pole jsou toho důkazem. 8/10 (05.01.2015)

Film o přátelství jako snad žádný jiný. Když na konci slyšíme Johna Lennona zpívat humanistickou hymnu Imagine a sledujeme dva muže padat do vzájemného objetí, zavání to patetismem. Jenže Vražedná pole přistupují k sentimentu obezřetně, čerpají z něj sílu jaksi mimoděk a na pozadí faktografických událostí, jejichž emoční tíhu ještě znásobuje povědomí o životě Hainga S. Ngora, jenž zde fantasticky ztvárnil kambodžského reportéra Dirt Prana. Nemusel moc hrát, když si znázorněnými zvěrstvy sám prošel, ale jeho výkon je odzbrojující a režisér Joffé na něm staví i důmyslně poskládané vyprávění. To se často uzpůsobuje perspektivě postav, které jsou v případě amerických reportérů i Prana na stejné vlně, a s tím souvisí i délka a intenzita sekvencí - bombové útoky jsou krátké a šokové, zatímco zdánlivě nesmyslné množství času se věnuje vyvolávání Pranovy fotografie na falešný pas. V tu chvíli jde o klíčový okamžik rozhodující o budoucnosti Kambodžana v rozvrácené zemi a Joffé na ní patřičně ulpívá… Přestože jsou Vražedná pole filmem dvou odlišných polovin, z nichž první nabízí objektivní reflexi tehdejších poměrů v jihovýchodní Asii a druhá se noří do subjektivního prožívání pekla, právě přátelství mezi Pranem a novinářem Schanbergem a paralelně střižené kontrasty mezi jejich osudy v komformistickém, respektive diktátorském a utlačovaném prostředí, udržují tón a narativ přehledné a vyrovnané. A systematicky se směřuje k závěrečné katarzi, kterou už Joffé po více než dvou hodinách odkladů neprotahuje a přichází náhle, z pohledu aktérů zkrátka zaslouženě. Vražedná pole jsou tedy vzácný příklad filmu, který setrval v mantinelech hollywoodského vyprávění s důrazem na šťastné uzavření linií postav a současně předložil místy až dokumentačně čistý a historicky hodnotný portrét svého tématu. 95 % (27.03.2022)

Chvílema výborný, chvílema hrozná nuda. Z filmu by se určitě dalo tak 30-40 minut vyhodit a nebylo by to vůbec na škodu. Dost mi vadilo, že se film snažil každou chvíli hrát na city a pak konec, protože to byl doslova kýč. Líbila se mi hudba (Mike Oldfield). Pro mě lehkej nadprůměr... 60% (25.12.2009)