Misia

Emociálně hrocený snímek, který má svou největší sílu při pohledu na De Nirovu ztýranou tvář za doprovodu Morriconeho sborových skladeb nebo i v jednoduchých scénách jako zlomení flétny od vrchního Indiána. „Slavné“ vlečení zbroje je jen malým viditelným střípkem souboje, který se v člověku odehrává; je to cesta za odpuštěním a hledáním duševní rovnováhy, kterou Mendeza záhy nalézá v jezuitství. Jak by asi ale jednal na místě církevního představitele, kdyby jej Indiáni nevzali za svého a on s nimi i nadále obchodoval? Přikázal by zničit veškeré misie a jejich obyvatele vyhnal, nebo by se slitoval nad těmi, které celé roky lovil? Snímek nabízí mnoho mezi-kulturních i náboženských otázek a nedává jednoznačné řešení, zda-li je lepší bojovat proti zlu vírou nebo násilím... (03.06.2006)

Další nezapomenutelná role Roberta De Nira, který ztvárnil obchodníka s otroky, který v souboji o ženu zabije svého bratra, přesouvá se do kláštera, kde zdrcenému muži nabídne kněz Gabriel (Jeremy Irons) , aby se s ním vydal na nebezpečnou misijní cestu. Roland Joffé není moc známý režisér, ale tímto snímkem si ho budu pamatovat navždy. Za zmínku určitě stojí Oscarem ověnčená kamera, která je překrásná a božská hudba Ennia Morriconeho. Díky tomu, že snímek není moc známý je zároveň hodně nedoceněný, bohužel, protože i když nevyznávám žádné náboženství, tak tenhle snímek osloví každého........ (25.01.2008)

To je jednoducho klasika. Námet dobývania Ameriky na úkor domorodého obyvateľstva nikdy neomrzí a vždy bude mať čo ponúknuť. Najlepšia je prvá časť, ten psychologický prerod hlavnej postavy (De Niro) bol fantastický. Neskôr sa v dejovej linke začnú vyskytovať hluché, nudnejšie miesta a príbeh sa začne umelo naťahovať. To politikárčenie na celkovej atmosfére výrazne uberá, mňa osobne to nebavilo. Aj tak bol dôvod jasný. Peniaze, moc a nové územie. Tie nudné reči okolo toho bola iba zbytočná šaškáreň. Našťastie je tu priam zázračná hudba, ktorá to trocha zachraňuje. Ale aj napriek spomenutým nedostatkom to stačí na slušný nadpriemer. 80/100 (22.04.2014)

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)

Oslavy 500. výročí objevení Ameriky pochopili Indiáni také ne neprávem jako výročí svého zotročení a zubožení. A také etnocidy. Složitosti a klikatosti tohoto vývoje ovšem nebyly ani černé, ani bílé. Příběh, zachycený filmem, se mohl i nemusel stát. Co je jisté, je skutečnost silného námětu, brilantní režie, přesného zachycení, ale i přesvědčivá rekonstrukce prostředí takřka čtvrt tisíciletí starého. A neskutečně dobré zvládnutí indiánského prostředí, toho, které uvěřilo, a pokusilo se, jako později Čerokíové, o smír s bílým mužem. Neúprosná kamera usvědčuje. A ti, kteří chtějí přemýšlet, mohou. Zda to, co křesťanská civilizace nabízí, je skutečně přínosem. Jak už jsem předeslal, Indiáni před šestnácti lety neměli pocit, že Kolumbus a to, co s sebou přinesl, bylo opravdu to nejlepší, co mohli potkat. Poznání, že určitá představa dobra - to je ten lepší závěr - nemusí být všeobecně sdílena, může i obohatit. Především ty, které tento slib dokázal oslovit už tím, že byli ochotni ho shlédnout. Určitě jich nebylo a nebude málo. Nepřišli a nepřijdou zkrátka. (28.08.2007)