Misia

První a druhá půle filmu spolu souvisí jen úzce, obě jsou však úžasné. Ta první ukazuje osobní příběh viny a pokání, cestu ze tmy do světla, která jako by ztělesňovala samu esenci Duchovních cvičení sv. Ignáce Loyoly. Druhá polovina se odehrává v širším plánu a věrně líčí skutečné osudy jezuitských misií v Paraguayi, jež se staly obětí mocenských her evropské politiky. Postoje představitelů církve k tomuto bezpráví jsou ukázány komplexně a mají zde svá zosobnění: od biskupa, který ví, že bude muset obětovat misie ve jménu přežití řádu a udržení moci Vatikánu, ale zároveň trpí pod tíhou zodpovědnosti, přes idealistického kněze, který odmítne poslušnost představeným i otevřený boj proti mocnostem tohoto světa (věda, že by se tak zpronevěřil svému povolání) až po jezuity, kteří nakonec vezmou ve jménu spravedlnosti pušku do ruky. Je to film, o němž se dá nejen dlouho přemýšlet, ale který je díky výtečné hudbě, kameře a výpravě pastvou i pro smysly. (06.05.2006)

Pro mě tento film stojí především na jednom z nejúžasnějších soundtracků filmové historie, zkomponovaném géniem filmové hudby Enniem Morriconem. Scénář tak trochu agituje za pozitivní přínos misionářské činnosti, ale díky inteligentní formě podání to nepůsobí nepatřičně. Rozhodně mě mrzí, že jsem neměl možnost vidět film na velkém plátně. (09.01.2007)

Misia ma vsetko, co si zasluhuje oznacenie ,,velkofilm''. Vynikajuce herecke vykony Roberta De Nira a Jeremyho Ironsa, prenadhernu hudbu Ennia Morriconeho, na ktoru by som mohla skladat chvalospevy do konca zivota, dej zasadeny do prostredia kolonizacie a pokrestancovania ,,divochov'' s vyraznym politickym nadychom, silny zaver, pri ktorom aj beznadejnemu cynikovi vytrysknu slzy + prva polovica veduca De Nira mucivou cestou k spoznaniu vlastnych omylov a uskutocneniu pokania. De Niro a jeho premena zapricinena vycitkami svedomia, je ukazkou nadobudnutej bozskej vyrovnanosti, pokoja a lasky. Indianom bola sprostredkovana moznost ,,scivilizovat sa'', aby boli nakoniec v ramci plnenia politickych idealov opat ponizeni na uroven divochov. ,,Ako viete, ze plnite Boziu volu?'' bola pre mna vobec najsilnejsou scenou. Klenot medzi filmami. (10.07.2009)

Jako mnozí i já zřetelně a s lítostí vnímám rozpolcenost snímku - a jako mnozí si pro ni kladu svoji vlastní hranici. Pro mě všechno funguje naprosto úchvatně jak na rovině osobního příběhu kajícnictví, milosrdenství a víry, tak i v rovině církevních a státních sporů o moc nad kolonizovanými územími - a potud mi připadá, že fantasticky fungují i všechny filmové prostředky: vtahující kamera schopná zachytit divokou krajinu a v ní jak přirozené domorodce, tak i nepatřičné rozličné cizince s vlastními záměry, vedení herců - a právě zdaleka ne jen ústředních, ale všech lidí na plátně, hudební prolínání i scénář - a téměř všechno se pro mě bortí ve chvíli, kdy se církevní hodnostář vydává s knězi navštívit misii Guaraniů nad vodopády - a my se marně ptáme, jak se do ní i s ním dostali - protože je jasné, že tenhle  pán by se těžko vyšplhal po skále, a kamera nám to zbytečně zatají, přestože nemusela. A pak se scénáristicky bortí i další body - celý závěrečný drtivý útok Portugalců na misii a obrana Guaraniů jsou příliš demonstrativní, hnané na efekt a málo ústrojné - nedává smysl, že Guaraniové nechají vojáky (kterých není zas tak moc) jednoho po druhém v nejzranitelnějším místě cesty pracně šplhat na útes a tahat nahoru po lanech lodě a děla - že na ně právě tam nezaútočí šípy a noži a neházejí je jednoho po druhém do vodopádů... Nehledě na to, že ta děla vůbec nedávají smysl, nejsou k ničemu potřeba - chýše vojáci zapalují ohnivými šípy, tu hrstku domorodců střílejí. Žádné pevnosti na dobývání děly v misii nejsou - a ví se to samozřejmě předem. Souboje na řece, na loďkách, které domorodci nutně musí ovládat o mnoho lépe než Portugalci, a taky je umí převrhovat, jak bylo o pár scén dřív ukázáno, jsou v průběhu i výsledku stejně absurdní. Ani nedává smysl, že domorodí muži ve svém vlastním prostředí čekají na - celkem zbytečné a nepřekvapivé pokyny knězů, a nepřevezmou iniciativu sami. Atp. To, co mělo působit nejvíce realisticky, krutě a zdrcujícně, je bohužel ztvárněno až směšně neadekvátně. A s tím (pro mě alespoň) přichází o svou působivost i kamera, hudba a vůbec všechny filmové prostředky. Člověk si jen představuje, jak mrazivé to mohlo a mělo být - a aspoň tenhle dojem přetrvává, spolu s lítostí, protože do dvou třetin je to opravdu silná podívaná a všechno ve mně si přálo, aby to vydrželo až do konce. A i tak to ve mně silně doznívá. *~ (18.03.2022)

Nikdy jsem neměla křesťanství zrovna v lásce, po shlédnutí Mise ale musím své tvrzení trochu poopravit; proti křesťanství jako takovému nic nemám, nedokážu ale vystát církev a její zásahy do světové politiky. Cožpak by někdo Ironsovi a jeho postavě dokázal vyčítat ušlechtilé pohnutky? Cožpak by někdo De Nirovi mohl v závěru spílat za to, že se ve jménu víry vrhl do boje, ačkoliv minuty před tím přísahal, že už krev neprolije? Za hudby Ennia Morriconeho (právě sháním soundtrack) se vám ale do hlavy dostane hlavně jedna myšlenka, totiž "Nebylo by jim lépe, kdyby nás nikdy nepotkali?". Mise nutí člověka přemýšlet, někdy je pro ateistu, jakým jsem já, až trošku moc překřesťanzována, mohlo by se zdát. Ale už jenom za ten moment, kdy seňor De Niro zabíjí strážce a uvědomuje si, že se ve jménu něčeho vyššího stal znovu tím člověkem, jehož stopy se ve své mysli snažil potlačit, za ten pohled do očí, odevzanost a odhodlanost v jednom, Misi jakoukoliv náboženskou agitku ráda odpustím. (04.05.2008)