A Character in Need of Support
Kamera:
Jan ČuříkHudba:
Wiliam BukovýHrajú:
Karel Vašíček, Consuela Morávková, Ivan Růžička, Pavel Bártl, Jiří Stivín, Pavel Šilhánek, Jaroslav Zrotal, Stanislav Michler, Eduard Pavlíček (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Středometrážní hraný film jeho autor charakterizoval jako kafkovské zobrazení absurdních situací, související s obdobím kultu, jehož zvrhlost jsme si nedokázali uvědomovat." Slavné podobenství o půjčovně koček je jízlivou úvahou na tehdy aktuální morálně společenské téma. Na malé ploše s minimem dialogů byla na okamžik jakoby poodhrnuta opona, aby se na chvíli odhalil stav zhypnotizované společnosti. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (106)
Pavel Juráček byl zkrátka vizionář a unikátní osobnost. Jeho prvotina Postava k podpírání je plná absurdních situací a narážek na nejen tehdejší komunistický režim (jeho alegorické podobenství platí v jakékoliv době). Ve stejný den jsem četl i literární scénář (který se liší jen nepatrnými detaily oproti filmu) a poté si pustil film, který navíc obsahuje i vynikající hudbu Williama Bukovýho. Pavel Juráček měl velice osobitý a autorský styl psaní i natáčení, které potom naplno zúročil ve svém geniálním díle Případ pro začínajícího kata. ()
Moje zcela náhodné setkání s režisérským duem Juráček a Schmidt mne dokonale dostalo. Prostý příběh o vypůjčené kočce má v sobě vše. Jelikož zde již všechno padlo, včetně zdůraznění některých scén i replik, vše bych jen zbytečně opakoval. Jsem v údivu jak se podařilo během 38 minut v tomto podobenství poukázat na bezmocnost (a poslušnost) obyčejného člověka zcela svázaného byrokracií vládnoucího režimu, jehož jediným trochu agresívnějším výstupem byla věta: ,, Soudruhu, já si na nikoho nestěžuji, já jen nemám rád - když se ze mne dělá trouba. " A to vše spíše obrazovou formou s minimem dialogů. Stále častěji si uvědomuji jak šedesátá léta byla vrcholem našeho filmařského umění. --- Sám Juráček již za pět let po uvedení snímku poznal malost a bezmocnost občana i délky chodeb úřadů za normalizace a vydýchaný vzduch čekáren bez oken, včetně těch VB..... Tleskám. Nutno vidět! * * * * ()
Vizuálně a koncepčně nejlepší je začátek filmu se symbolikou života – dětství, mládí, smrt – který se však ztrácí v mechaničnosti obrazu a zvuku. Mechaničnost ukazuje, že mezi mládím a smrtí autor zřejmě jen osaměle bloudil v kafkovském byrokratickém bludišti. Alespoň to tak vypadá podle jeho filmů a deníků (viz Klíč k určování trpaslíků). Juráček a jemu podobní přecitlivělí a sebelitující se nepraktičtí intelektuálové, kteří se ztratí v soukolí jakéhokoliv systému, jsou k politování, protože jejich pozornost se zasekává pouze na rozporech mezi vnitřními přáními a představami a vnějšími jevy a požadavky světa jako systému, jenž se chová jinak, než by si tito lidé přáli. Nicméně jim nelze upřít pronikavost umu a schopnost analyzovat a nacházet zákonitosti. "Tehdy jsem si uvědomil, že v sobě nosíme obraz světa, který jsme si vymysleli, abychom se v něm vyznali. Člověk si na něj zvykne a začne si jej plést se světem samotným." (citát z Juráčkových deníků). Inteligence těmto lidem občas umožňuje podívat se na sebe sama ze strany: "Tomán se rozhodl, že vyrobí film o nás. Totiž o nové vlně. Bude se to jmenovat Továrna na iluze. Děj bude vyprávět o mladém režisérovi, jenž za státní peníze nevěděl roupama co dělat. Teprve ´osvobození´ v srpnu 68 učiní tomuto cynickému playboyovi škrt přes jeho pochybnou kariéru. Věřím, že jednou budeme Tománovi vděční, protože by nás nenapadlo ani ve snu, že se jako třicátníci dočkáme toho, že o nás bude natočen celovečerní film." (konec citátu). Každodenní život s těmito lidmi je těžký nejen pro ty, kdo s nimi žije, ale i pro ně samotné, protože ve skutečnosti nejsou spokojení v žádném společenství, v žádném zřízení, a i kdyby existoval nějaký systém, jenž umožňuje vše, pak by byli stejně nespokojení, protože by nevěděli, proti čemu nasměrovat svou kritičnost, protože právě kritičnost je hlavní vlastnost intelektu. Každý systém je pak jimi vnímán jako absurdita a ta je úplně pohlcuje. To vysvětluje, proč jim uniká rozmanitost samotného života, který se neskládá pouze z vykonání povinností, ale i z osobních představ, snů a prožitků. Tajemství osobního štěstí nebo aspoň spokojenosti tak spočívá v zaměření se na to, co člověk může, nikoliv na to, co nemůže. Pokud intelekt brání člověku cítit a prožívat to, co je, a zdůrazňuje spíše to, co není, pak se nelze divit, že člověk vnímá svět jako absurdní systém, který zabraňuje plnohodnotnému životu, což je vlastně problém člověka, nikoliv světa, a člověk je tak spíše postavou k podpírání, než postavou podpírající, spíše silou destruktivní než silou konstruktivní. Což potvrzuje i tento alegorický film, kde osamělý člověk místo řešení vlastního života a životních úkolů (vztahy, seberealizace) řeší omezení systému v podobě byrokracie. To je typický postoj lidí, kteří se nestarají o existenci, ale zabývají se existencionalismem. Není náhodou, že místo kritického odporu k normalizaci a byrokracii jsem ve filmu cítila spíše nesympatický egoismus samotného autora, a že půjčovna koček ve mně vyvolala ironickou asociaci se známou slovní hříčkou, která ze služby ´Vypínání deček´ udělala ´Vypínání děcek´. Čili než člověk začne kritizovat okolní svět, měl by si nejdříve posvítit do vlastní mentality. Přesto všechno ve filmu zaznívá jeden geniální postřeh ve formě dialogu dvou mužů, jeden z nichž řeší křížovku: "– Vlastnost, kterou se liší člověk od zvířat na pět písmen? – Rozum? – Kázeň !" Skutečně je člověk jediný pozemský tvor, který se vědomě podřizuje a přizpůsobuje jakémukoliv systému. A právě na té "schopnosti" je založena lidská civilizace. ___ O tom, jak vnímání diváka ovlivňují předběžné informace o filmu, svědčí i to, že řeším otázku, zda by mne napadla asociace s Matrixem, kdybych si před sledováním tohoto filmu nepřečetla komentář Traffica. () (menej) (viac)
Alain Resnais? Jean-Luc Godard? Alain Robbe-Grillet? Či Francois Truffaut? Kdeže, to je "len" Juráček&Schmidt. Ak by som mal v tomto momente bez rozmyslu povedať svojho najobľúbenejšieho režiséra nouvelle vague, volil by som Juráčka. Napriek tomu, že je to Čechoslovák. Postava k podpírání je takým malým "filmom pre radosť". Či už kritikom, nadšencom, dobovým divákom, alebo Juráčkovi samotnému. Mlčanlivá expozícia diváka uvádza do politického kontextu, v ktorom rozvíja svoj dekonštruktivistický "príbeh". Je vlastne detektívkou, v ktorej hlavný hrdina neustále pátra. Najprv po istom súdruhovi Kiliánovi, potom požičovni mačiek a nakoniec opäť Kiliánovi. A divák pátra s ním, snažiac sa zorientovať v komplikovanom deji. Juráček a Schmidt mu to nádhernými strihovými skratkami, asynchrónnou zvukovou stopou, vŕšením nechronologických línií rozprávania a ďalšími novovlnnými vyjadrovacími prostriedkami rozhodne neuľahčujú. Absurdnosť situácie - snahy vrátiť mačku do záhadne zmiznutej požičovne - v útrobách systému narastá. Nezmyselnosť podčiarkujú dialógy s nič netušiacimi náhodnými okoloidúcimi (krásne aplikovaná estetická stratégia nezámernosti), od ktorých sa hrdina snaží získať inštrukcie k nájdeniu požičovne. Finančná pokuta za nevrátenie mačky rýchlo narastá. Nakoniec sa stráca v kafkovskom byrokratickom labyrinte nekonečných chodieb, dverí, schodísk a telefónov. Kde je súdruh Kilián. Kde je súdruh Kilián? Kde je súdruh Kilián?! Zoči-voči záplave zbytočných otázok úradníkov a márnemu hľadaniu to vzdáva a radšej si zájde na pivo. Rezignácia na konfrontáciu s hrozivou grotesknosťou režimu sa zdá jediným východiskom; všetky ostatné už vyskúšal. A ja pred opojným spojením všetkých zložiek filmového jazyka úctivo a v ohromení skladám klobúk. Škoda len, že sa nejedná o dlhší materiál, určite si to ešte zopakujem. Juráčkovi jediné: Sánka dolu, šéfe! 100% ()
Rozhodne veľmi zaujímavý snímok. Príbeh Kafkovských rozmerov aplikovaný na pražské ulice a socialistický režim. Výsledok je naozaj príjemný, prekvapivý a dobre natočený stredometrážny snímok dvojice Juráček a Schmidt. Film využíva všetky novátorské postupy novej vlny - ako využívanie druhých a tretích plánov, dlhé zábery, nehercov a prirodzené osvetlenie. Z vidieka sme sa presunuli do mesta a do kaviarní, bytov a obchodov. Jedná sa o naozaj delikátesnú filmovú pochúťku pri ktorej zamrzí, že nie je o hodinu dlhšia. Celému filmu dominuje výborná scéna na úrade zakončená kráčaním po schodov smeroch z dola nadol. ()
Galéria (11)
Fotka © Československý státní film
Zaujímavosti (4)
- Film byl v roce 2016 restaurován do digitální podoby. (M.B)
- Jedna z posledních scén, která se odehrává na otevřeném schodišti v budově, se točila na pražské FAMU. (Azurose)
- V kanceláři (ve 21. minutě filmu) visí na stěně obraz zasněženého Karlova mostu – tentýž se objevil v pracovně rady Vacátka (Hříšní lidé Města pražského, od r. 1968), rady Korejse (Panoptikum Města pražského, od r. 1987) a majora Zemana (30 případů majora Zemana, od r. 1974). (Adah)
Reklama