Případ pro začínajícího kata

Nemyslete si - mam rád "divné" filmy. Lynch patří k mým nejoblíbenějším režisérům a při Personě slintám blahem. Zároveň jsem příznivcem české kinematografie a odpůrcem komunistické ideologie. Zdá se, že bych měl být vděčným divákem, ale nějak to nezafungovalo. Snad to je tím, že jsem nečetl Swifta, ale tenhle film jsem vůbec nepochopil. Ne vždy je to na škodu, ale jsem rád, když mi film aspoň nabídne nějaký klíč, jak ho mám vnímat. Když mi ukáže cestu, jak ze změti nesmyslů a absurdity vyváznout. Ničeho takového se ale u Kata nedočkáme. Je to jenom téměř dvě hodiny dlouhý sled absurdních scén. Leckdy mistrovsky natočených (úvod, poprava), ale pro mě stejně po pár minutách značně monotónních. (25.12.2007)

Pokaždé, když to vidím znovu, propadám se do toho s čím dál větším zaujetím. Juráček, jenž by šel většinově označit jako člověk-hovado, by šel stejně dobře titulovat jako tvůrce-génius. Propojení (jedné z částí) Swiftovy klasické předlohy s nedostižnou rovinou Juráčkovy nedozírné fantazie a uměním snít tvoří ve výsledku strhující podobenství o náladě socialistické společnosti a proplouvání všemi nepřijímaného a nepochopeného jedince v toku všednodenní ideologie (viz. Juráčkův osobní kontrast: člen KSČ, ale komunista nebyl...). Vrchol filmového surrealismu i kina-absurdity, leč jako svítící příklad geniálního díla nelze Případ pro začínajícího kata zaškatulkovat do žádné konkrétní šablony. (24.02.2024)

No z hlediska stranického zájmu to musím naprosto odmítnout... tedy socialistického zájmu, soudruzi... Tfuj! Toto je klasický příklad formalistického obžerství a hlavně, soudruzi! - existencionalismu... A co si budeme namlovat, ten Juráček kolem sebe vrší alegorie, ale jde mu hlavně o zesměšnění naší socialistické společnosti! ... takhle nějak snad reagovali někteří "zodpovědní" soudruzi, když byl tenhle naprosto kafkovsky absurdní, depresivně nepochopitelný, neobyčejný film uvedený do kin. Sled naprosto nesouvislých záběrů spojuje jen čím dál zmatenější a vystrašenější postava Gullivera, která se marně pokouší nalézt nějakou racionální a nakonec už jen jakoukoliv hodnotu, jistotu v onom zoufalém světě. Výjimečný snímek s hereckou smetánkou z Činoheráku, škoda režiséra Juráčka... 90% (20.11.2006)

"To je tak krásný film, že by ho snad zakázal i Dubček...". (František Vláčil). Životní dílo jednoho skoro zapomenutého génia zničeného dobou a životní marností, v níž se ztrácí obyčejná krása bytí, najednou již nelze tvořit ani sdělovat, je strašně těžké, či dokonce nemožné, něco pevně uchopit a prožít...i když je vše na dosah. (10.12.2018)

Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. (09.03.2024)