Případ pro začínajícího kata

Jeden z nejlepších českých filmů nové vlny 60. let režiséra Pavla Juráčka, podobenství, jež dodnes neztratilo nic na svém kouzle i provedení. Díky určité zásadovosti režiséra Pavla Juráčka se mu moc filmů natočit nepovedlo - znelíbil se totiž svými přímými názory stranické garnituře, takže měl o práci nouzi, a hlavně ve filmařině. Přesto to, co zůstalo, patří k nejlepším českým filmovým dílům, a Případ pro začínajícího kata, jehož prvotní název zněl Krajina vlídných bludiček, pak k vrcholům toho, co u nás kdy bylo natočeno. černobílé podobenství je totiž natolik mnohovrstevné, že si na film můžete dívat stále znovu a vždy objevíte nové roviny a nové myšlenky. Příběh vychází volně z Gullverových cest do Bilnibarni a Laputy. Muž - Gulliver - se podivným způsobem dostane poté, co přejede oblečeného zajíce s hodinkami, do zvláštní krajiny, kde potkává lidi svého mládí. Ti ho však nepoznávají a žijí jiný život. V této krajině jsou i další zvláštní věci, např. se tu jeden den v týdnu nesmí mluvit, aby se nevyčerpal vzduch. Najdeme zde akademii vynálezců, jejichž přístroje na ruční pohon dávají tušit, že zde čas začal běžet pozpátku. Než se mu podaří utéct, zažije ještě mnohé a podivnější příhody... I když zde najdeme hodně paralel vůči tehdejšímu komunistickému režimu, nejde jenom o ně. Díky určité nadčasovosti v dalších tématech (pokrytectví, snobismus, ale i sny, touhy a přání) má snímek co říci přemýšlivému divákovi i dnes. Nehledě na skutečně precizní zpracování, herecké výkony, práci se zvukem, hudbou (najmě tou v pozadí, třeba pokud jde o písničku, zpívanou dětskými hlásky, a její text), kamera našla nejlepší možné exteriéry. (31.03.2012)

Nemyslete si - mam rád "divné" filmy. Lynch patří k mým nejoblíbenějším režisérům a při Personě slintám blahem. Zároveň jsem příznivcem české kinematografie a odpůrcem komunistické ideologie. Zdá se, že bych měl být vděčným divákem, ale nějak to nezafungovalo. Snad to je tím, že jsem nečetl Swifta, ale tenhle film jsem vůbec nepochopil. Ne vždy je to na škodu, ale jsem rád, když mi film aspoň nabídne nějaký klíč, jak ho mám vnímat. Když mi ukáže cestu, jak ze změti nesmyslů a absurdity vyváznout. Ničeho takového se ale u Kata nedočkáme. Je to jenom téměř dvě hodiny dlouhý sled absurdních scén. Leckdy mistrovsky natočených (úvod, poprava), ale pro mě stejně po pár minutách značně monotónních. (25.12.2007)

„Copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?“ Vrchol Juráčkovy (režisérské i scenáristické) tvorby i československé nové vlny. Přes brzký zákaz mne překvapuje, že takto komplexně zašifrované, Kafkou a Swiftem poučené zprostředkování pocitů jedince neakceptovaného společností vůbec bylo dokončeno. Je to film plně autorský (mužem s kočkou odkazující na Postavu k podpírání), absurdní, satirický, zneklidňující, ale hlavně filozofický. Klade (si) otázky, nedává odpovědi. Ideje, s nimiž je Gulliver v různých podobách konfrontován, jsou pro Juráčka důležitější než ucelený příběh. Také rozdělení do dvanácti dosti odlišných kapitol, z nichž první dvě slouží k jakémusi úvodnímu „zasvěcení“, vylučuje souvislé vyprávění, jakkoli jde o film s důmyslně vymyšlenou strukturou (teprve ve druhé polovině se film trochu zklidní a mnohé matoucí fragmenty začnou dávat smysl). Proč ostatně žádat striktně logickou strukturu od filmu vzniklého ve světě, v němž zákony logiky pozbyly platnosti? Atmosférou intenzivně pochmurné, analýzou rozmanitých lidských povah velmi pronikavé „otevřené dílo“ (směr vaší interpretace se do velké míry bude odvíjet od toho, zda se zaměříte spíše na individuální, nebo na společenskou rovinu), které lze pro jeho stylistickou originalitu (jump cuty, symetrické kompozice, prvky grotesky, neustále rozbíjení časoprostorových vztahů) obdivovat i v momentech, kdy vůbec nebudete chápat, co vlastně sledujete (tj. často). 95% Zajímavé komentáře: sinp, honajz, Aug, dikobrasson (25.04.2018)

Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. (09.03.2024)

Alphaville po česku - v nejlepším slova smyslu s kafkovskou tradicí (místo fr. existencialismu), duchem r.1968, absurdním humorem s dramatickým potenciálem, s filmovou drobnokresbou (aniž by Případ rezignoval na protitotalitní osudovost), zdůrazněnou autocenzurou a absurdními možnostmi volby. Scénáristická perla čs. filmu. Top 5 Nové vlny (08.12.2012)