Já, truchlivý Bůh

Antonín Kachlík, který jindy nedostatek tvůrčí potence doháněl kolaborací s totalitním režimem, natočil jeden dobrý film. Černou komedii mravů. Adolf, titulní hrdina, je typická bezskrupulózní postava Milana Kundery. Marně usiluje o studentku operního zpěvu, která je hloupá jako necky, ale nepřehlédnutelně atraktivní. Když Adolfa definitivně odmítne, jeho ego to neunese a zahraje si na Boha. "Jsou totiž dva druhy lidí, autoři života a figury života. Jedni hrají v životě text, který sami vytvořili, druzí hrají poslušně cizí text," vysvětluje a doufá být úspěšným autorem. Pustí se do realizace ďábelské pomsty, která má nakonec víc obětí, než zamýšlel. Řeckého kamaráda Apostola, který je mu zavázán, před slečnou vydává za významného athénského dirigenta, ta je okouzlena a pro možnost mezinárodní kariéry snadno zapomene na dřívější zábrany... Film volí neobvyklou formu vyprávění. Adolf mluví do kamery k divákům a jeho vzpomínky v pozadí ožívají jako dramatický děj, do něhož vstupuje, aby jednal, a vystupuje z něj, aby ho glosoval. Tohle Kachlík převzal ze stejnojmenné televizní hry, starší o dva roky. Má sotva poloviční stopáž, ale také není k zahození. Už proto, že v obou hraje Adolfa Miloš Kopecký. Věřte, že jde o jednu z jeho nejlepších kreací před kamerou. Specifický rejstřík gest, úsměšků a tónů řeči se v ní rozšiřuje o další, pro Kopeckého netypické. Adolf-suverén, který kuje pikle a sžíravě mluví o chybách ostatních, je Miloš Kopecký, jak ho vídáme nejčastěji. Společenský šarm, esprit, nezbytná trocha arogance a schopnost šťavnatě prodat každý bonmot. Ale Adolf, uvláčený nerovným terénem své pomsty, to je někdo jiný. Neviděl jsem vše, můžu se proto mýlit, ale řekl bych, že v žádném jiném filmu Miloš Kopecký nepůsobil tak zranitelně a zbědovaně; nebo nikdy nedovolil kameře, aby ho natolik zrentgenovala. Pavel Landovský (Apostolos) překvapuje prozměnu citlivostí a smyslem pro koordinaci pohybové a slovní komiky. Je dobře, že film staví hlavně na nich, protože výběr ostatních herců (s výjimkou Jiřiny Jiráskové v menší roli) jim nenabízí rovnocenné partnery. Diskutabilní je i dvojí konec, který podle mě trochu oslabuje konečný dojem, ale jinak film vřele doporučuju. 80% (28.04.2010)

„Ona má po vás... oduševnělou postavu...“ Jde to, ale dře to. Riskantní krok zpracovat z myšlenkově konzistentního souboru jedinou povídku nevyšel. Kunderův bezohledný výsměšný a sebevýsměšný cynismus, s nímž skrze clonu smutku vtipně pohlíží na lidské vědomé i nevědomé strategie, na „city“, na erotické a jiné „krásno“, na směšnost pokusů o ně, ale i do hloubi osobní identity s její bytostnou vztaho-vačností (a erotičností!), je zde rozmělněn v taškařici, která vkusně pobaví, není hloupá a myšlenku zcela neztrácí, žel až příliš se snaží pobavit. Prostopášný bonmotář Kopecký má svou skvělou parketu, žel až příliš svou parketu. Landovský jako exotický živočišný ňouma žel až příliš dokonalý. Název (Já truchlivý bůh) z toho všeho vykukuje jen velmi nesměle. Manipulace a zahrávání si s identitou, na nichž Kunderovy Směšné lásky staví, slouží Kachlíkově adaptaci jen jako látka pro anekdotu, patřičně nevyzní ani slibný formát vypravěče pohrávajícího si s osudem i s publikem. Závěrečné Adolfovo doprošování s oklikou přes rodiče už jen unavuje. Přebytečné rámující řeči ohledně fenky jsou jen rádoby vtipné. Škoda, že to Kundera nesvěřil chápavějšímu tvůrci; vybírat bylo tehdy z čeho. Opět pláču nad starým jihomoravským vinařem hovořícím středočeským nářečím. (28.08.2011)

Tak na produkci roku 1969, kdy se většinou točily nějaký zběsilý politický jinotaje a alegorie, je to celkem dobrý. Hlavně tedy díky Landovskýmu, kterej je jako otroubený buranský Řek nezapomenutelný ("inteligent.... prase"). Druhá půlka příběhu se snahou o pointu a nějaké rozuzlení, mě akorát otravovala. Nějak jsem moc nechápal, proč se Kopecký tak moc snažil obtáhnout zrovna takovou nesympatickou krávu, kterou ztvárnila Hana Lelitová. Kopecký podává standardní výkon, ale tyhle jeho role starejch mlsnejch kocourů jsou všechny podivuhodně zaměnitelné. A taky mám dojem, že všechny ty role noblesních a šaramantních intelektuálů - snobů, do kterých se tak rád stylizoval, akorát měly zastřít celoživotní frustraci z nedokončeného středoškolského vzdělání. (12.09.2011)

Ať už o tom tvůrci věděli nebo ne, tři roky po britském Alfiem, v němž exceloval Michael Caine, u nás vznikl dalo by se říct jeho ekvivalent. Oba snímky mají stejného "hrdinu", oba se zabývají stejným tématem, končí skoro stejně a oba využívají dost podobný "divadelní" způsob vyprávění - Michael Caine i Miloš Kopecký se prostě čas od času zastaví, otočí se na kameru a hovoří k divákům. A abych nezapomněl - oba dva filmy jsou skvělé. Já, truchlivý Bůh je ovšem vtipnější, a to kromě skvělého Kopeckého také zásluhou Pavla Landovského. "Co je tohle za šeredu? Jedeš pryč!" - "Ale Adolfku, dyť to bylo tak krásný, ne?" - "V životě jsem tě neviděl, sůvo, kdo tě sem podstrčil? Ve všem je bordel." (06.10.2011)

Já, truchlivý Bůh je filmem, který se velmi podobá snímku Nikdo se nebude smát Hynka Bočana. Nejenže oba zachycují Kunderovy povídky ze Směšných lásek, ale i zpracování oba pojali takřka stejně, a oba kvalitně. Kachlíkovo provedení se mi líbilo zřejmě o něco málo víc. Atmosféra byla zachycena tak jak jsem si představoval, duo Kopecký-Landovský fungovalo skvěle a neobvyklý způsob vyprávění se nesmírně hodil. Bohužel mě to ale tolik nebavilo a chyběla mi ta lehkost se kterou jsem Kunderu sbírku povídek četl. To mi film nenabídl. (08.05.2012)