Já, truchlivý Bůh

Film Já, truchlivý Bůh považuji za jednu z nejlepších českých komedií. Zejména pasáže s Pavlem Landovským nemají chybu. Kouzlo většiny českých komedií spočívá v tom, že úsměv na divákově tváři vykouzlí pomocí přirozených dialogů a obyčejných scén, které se náhle zvrtnou v neuvěřitelné gagy a přehmaty, a v nichž se divák často válí smíchy po zemi, zatímco herci v klidu postupují dějem, jakoby se nedělo nic, co by mělo stát za zmínku:) (17.11.2007)

Další velké překvapení v podobě čs. filmu, který jsem dosud s nezájmem přehlížel. Až mne udivilo, že takový kovaný soudruh jako režisér Antonín Kachlík přispěl do nové vlny 60. let tak svěžím a zcela originálním snímkem (kdyby nic jiného, tak tenhle film a ještě Náš dědek Josef se mu opravdu povedly). Od začátku se zde rozjíždí poutavě zavedený styl režie, kdy hlavní hrdina - velký svůdník žen v podání Miloše Kopeckého sám provádí diváky svým příběhem. Velmi zajímavé prostředí Janáčkova divadla a dějiště příběhu kolem klasické opery, zábavné myšlenky a glosy z pera Milana Kundery (například o "nesmyslném" dirigování orchestru k divákovi zády), vtipné pointy častokrát podané prostřednictvím hravého střihu, až do konce filmu originálního prolínání hraného příběhu a doplňujícího komentáře. Dokonce na svou dobu(!) vtipné náznaky homosexuálního smýšlení (tak trochu hláška ,,Slušnej lidskej vztah je vůbec možnej jedině mezi mužem a mužem." a do dvou minut pak pro změnu záběr na dvě lesbičky "v akci" :o)). Velice mne ovšem bavila také společnost němých fanatiků kolem hudby, která se pravidelně (až stereotypně) pokaždé u svých stolků sešla v kavárně... jo, samozřejmě pěvec Lambrecht, dirigent Ořechovský-Burský, nebo režisér operety pan Žoužel... a nebo hudební kritik pan Jebavý!"              . . .           Když se chvíli zdá, že forma úplně převálcovala průměrný obsah o "donjuánském" sváděním vášnivého sukničkáře, vstoupí do dění jako z nebe blesk roztomilý Řek Apostolek v podání Pavla Landovského. Neskutečně jsem se bavil a vybuchoval smíchy nad tím, co zde předváděl a říkal... ,,Já tam na tom Olympusu pásol kozy. Já byl ten pasták!" Líbilo se mi, jak si dva tak vzájemně odlišní pacienti vybudovali mezi sebou kamarádství a s očekáváním nahlížel, jak jejich společný žert s tragikomickými následky nakonec dopadne. Když se pak těsně před koncem dozvídáme, že dopadl velmi tragicky (nechci moc spoilerovat, ale jistý náhly střih na hřbitov po předešlém záběru na mrtvolu byl doslova mrazivou pěstí na oko v tak zábavné komedii), divák náhle s úžasem zjistí, že byl pěkně mystifikován!! Relativně otevřený konec v tomto případě moje hodnocení spíše podtrhuje. 90% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)

Jsem velkým obdivovatelem Kunderovy tvorby a Antonín Kachlík se jeho předlohy ujal znamenitě. Miloš Kopecký s Pavlem Landovským předvádějí nevídaný herecký koncert, avšak nejsou to pouze oni, kdo „táhnou" celý snímek... Mají velkého pomocníka v jedinečném humoru, který prostupuje celým filmem. ,,Slečno, kolik je vám let?" ,,Devatenáct" ,,Už? Ale vypadáte mladě..." Nebo také: ,,Slečno, vy máte ale krásné nohy... Škoda, že máte jenom dvě" :-) A škoda také je, že snímek v TV nereprízují častěji. Když se poté nad snímkem zamyslíte hlouběji, uvědomíte si, že skýtá i mnohá pravdivá „životní moudra", o kterých opravdu stojí za to popřemýšlet. Tohle zkrátka umí Milan Kundera dokonale. (09.10.2008)

Tentokrát musím výběr filmového představení naší profesorkou pro zakončení školního roku přímo velebit. Čekala jsem krapet zatuchlou nudu, ale opak byl pravdou! Kopecký házel jednu hlášku za druhou, až jsem chvílemi litovala, proč už se dnes nenatáčí takové filmy místo těch trapných pseudokomedií o balení. Pojmenovat literárního kritika Jebavý, to se Kunderovi opravdu povedlo. Když pronesl Landovský jakožto Řek snažící se kamaráda zbavit obstarožní nápadnice, že Adolf je soupostelník, film aspiroval na pátou *. Adolfovy promluvy k divákům byly vynikající, pěkně nás na konci všechny nachytal, až jsme se málem styděli:) A pánové by si měli vzít k srdci jeho radu, že když to nejde ani napotřetí, jděte od toho! (26.06.2008)

Kdo nečetl Kunderovy Směšné lásky, měl by tak dodatečně učinit. Královsky se pobaví u tématu erotického toužení na nejrozličnější způsoby. Povídka Já, truchlivý Bůh patří k těm nejpůsobivějším a nejvěrnějším přepisům Kunderových literárních textů. Tělesné touhy narážejí na překážky a jsou hlavním zdrojem veškerého dění. Seifert kdysi napsal: "....Peklo známe, je všude kolem nás a chodí po dvou. Ale ráj? Možná, že ráj není nic jiného, než úsměv, na který jsme dlouho čekali. A ústa, která zašeptají naše jméno. A pak ta krátká závratná chvíle, kdy smíme zapomenout na to peklo." A trampoty na cestě za štěstím, byť převážně jenom tělesným, se sarkastickým vyústěním a zesměšněním bláhové snažení jsou trumfem, se kterým se výstižně vykresluje lidský život. Hlavní postavou příběhu je světák Adolf (vynikající Miloš Kopecký), nenapravitelný sukničkář. Cíle jsou jasně zřetelné a na dosah ruky, a přesto se občas s cynickým pohlavkováním otáčí proti svůdci a škodolibě ho smaží na oleji sebevědomí a neohroženosti. Zhrzení vyvolává touhu po odvetě. A následuje smršť sarkasmu v ničivé vichřice rozvrácení každé iluze, představy i životní jistoty. Osud je kurva, když podlehneme optickému klamu nesvobodné a nevyvážené vůli smyslnosti a rozkoše. Okouzlující postavou je řecký imigrant Apostol Certikidis (skvělý Pavel Landovský), dobromyslný prosťáček v opojení nových životních možností, vznešeného povznesení i utopený tragickým dopadem nerovného erotického jiskření. Hlavní ženskou postavou je mladá naivní pěvkyně Janicka Malátová (půvabná Hana Lelitová), rozpalující svůdcovu žádostivost až do nejzazších mezí, kdy zdravý rozum dostává abstraktní zabarvení absurdních pokusů o zdolání rafinovaně dráždivého vrcholu. Její pokřivený pohled na realitu je sladkým vítězstvím sebevědomého života v nové etapě beze smutku z minulosti. Výraznou postavou je rozvedená panička Štenclová (dobrá Jiřina Jirásková), neodbytná při vyžadování milostného pokračování. Z dalších rolí: chápavá ošetřující lékařka oftalmoložka (zajímavá Květoslava Houdlová), Janiny morálně znepokojení rodičové (příjemní Pavla Maršálková a Zdeněk Kryzánek), Apostolkova smrtelně podvedená manželka (zajímavá Jindra Reháková), nevšímavé a povýšené autority a modly operního světa dirigent Ořechovský-Burský (Otakar Chaloupka) a uznávaný zpěvák Lambrecht (Vlastimil Maršíček), či podobně povrchní Janiny kamarádky (Daniela Pokorná, Jana Karpašová a Ilona Jirotková). Výsledkem je sžíravě ironická satira společensko-erotického života, jednoho z nejmocnějších pudů lidského chování. Udržuje si elegantní odstup a s pompou rozpráví příběh života. A konečně vím, proč se Brno jmenuje Brno. (06.04.2017)