Náš dědek Josef

Poetické záběry na krajinu moravského venkova (okolí Pávova) se režiséru Kachlíkovi vcelku povedly, jen úplně nevím, zda to úplně koresponduje se spíše lehčím žánrem filmu (viz třeba scéna s ožralými chlapy běhajícími po louce s holými zadky)  Celkový koncept filmu v podobě někdy více někdy méně zajímavých výjevů z venkova  v různých ročních obdobích (s výraznými folkloristickými prvky) mi nevadil, ale jen potud, než se v některých chvílích začala řešit politika (zakládání družstva a prosazování komunistické strany). Ve filmu lze narazit na celou řadu skvělých herců tehdejší starší generace, z nichž samozřejmě nejvýraznější je Bohuš Záhorský v titulní roli. Jeho postava je napsána Záhorskému doslova na tělo, a ačkoliv mu tehdy zdaleka nebylo tolik, kolik jeho postavě, ve výsledku to nepůsobilo nikterak nepřirozeně. Co se mi ze scénáristického líbilo asi nejvíc, byl vztah této postavy s jeho vnukem (S. Skopal), jemuž ve filmu předává něco málo ze své životní moudrosti (viz třeba „Nestrkej ten nosák moc nahoru, pak se ti lidi do něj lépe strefujou“). Závěrečná scéna  jejich vzájemného loučení před odchodem vnuka po prázdninách do dalšího ročníku na medicíně  mi přišla docela dojemná. (08.06.2023)

"Ja se tež polepšim, až se ostatni pohoršijó..." Poetické epizodky o lidech a příhodách z poválečné Moravy zobrazují jak staré vesnické tradice, tak konfrontaci tohoto duchovně "starého" světa s novými společenskými změnami. Doba po válce příliš veselá rozhodně nebyla, ba daleko krutější, než Kachlík s Matějkou ve dvou či třech scénách líčí, přesto si tento film zasazený do ní zachovává společně s hlavní postavou silný nádech něčeho kouzelně lidského, příjemného. Vnímám ho především v nadčasové rovině, i jako úctu k starším lidem. Režisér Kachlík opět (stejně jako v jiném svém filmu Já truchlivý Bůh 1969) využívá osobitého postupu vedení hlavního protagonisty, který se současně stává i jakýmsi průvodcem příběhu – tentokrát jsou to hned dvě postavy: dědeček a vnuk, kteří z času na čas k nám více promluví se svými vzpomínkami či pocity. I v těchhle momentech je zde nejednou zobrazený krásný vztah mezi dědečkem a vnukem, jehož sílu (toho vztahu) pak vycítit zejména v závěrečné scéně. Své kouzlo ve jménu věčeného koloběhu života zde má postupné střídání všech ročných období, též smutných i veselých scén. Na rozdíl od jiných uživatelů nemám potřebu řešit údajnou agitaci, politiku či (ne)správný přednes a volbu nářečí. Řeším jen svoje osobní pocity z filmu, který mě hodně zaujal už v dětství a který mě dokázal již poněkolikáté oslovit znovu i bez toho, abych se při tom dvolával pouze na nostalgii. A nemohu u toho přehlédnout Bohouška Záhorského v životní roli, stejně jako spoustu dalších herců, kvalitní režii i humor. V neposlední řadě také kameru, níž Josef Illík dotváří přímo malebné obrazy vesnického prostředí, přírody a lidového způsobu života. 90% (06.10.2020)

Nějak těm Pražákům ta naše moravština nejde přes pysky. :) Snaží, co jim jazyk dovolí, ale našinec musí slyšet, že to prostě není úplně ono a zcela přirozené. Výjimkou jsou samozřejmě původem Moravané, např. Vladimír Menšík. Škoda, že tu tento velikán neměl větší roli. Celkově vzato se mi Náš dědek Josef líbil. Je to takový nenáročný film, jenž působí skrze nářečí autentičtěji a pěkně ukazuje moravský venkov, zvyklosti i naturel. (14.05.2018)

Souhlasím s tím, že nářečí ve filmu nesedí a místy bije do uší jak hrom. Chyba. Co se týče ideologie- dnes už myslím nemáme moc právo hodnotit co je a není agitka, kdo byl a nebyl komunista. Kdo z nás tu dobu opravdu zná? Nevěřili byste, ale v době, v které dědek Josef žil, bylo hodně lidí, kteří komunisty volili a podporovali je (viz poválečné volební výsledky). Byli mezi nimi i mnozí rodiče ohnivě kritizujících uživatelů!!! Dívat se dnešníma očima na tuhle dobu je značně zavádějící. Pro některé lidi byla tahle doba "kdy přišel stolař a dal jim penzi" lepší, než ta před válkou. Jde zde o film, který se dívá na kolektivizaci z úplně opačné strany než Jasného Rodáci, ale nemusí být proto agitkou nebo dokonce idiocií. Odhlédnuto od politiky je to příběh člověka popisujícího svět kolem sebe během svého dlouhého života. Nic víc, nic míň. Samozřejmě, že Rodáci to nejsou, ale ti jsou jenom jedni. Záhorský je člověk z lidu, proletář, ale taky moudrý děd, který hodně zažil, a ví co je v životě důležité. A já mu jeho postavu věřím, jeho vyprávění mě zajímá a strhává. Ideologii ve filmu jako člověk narozený za komunismu nevnímám či filtruji, soustředím se na dílo, které by jinak třeba ani nemohlo vzniknout. Hlavně si nenechám filmový zážitek zkazit politikou, která byla vždycky "sviňa"! Všechny filmy o depresivní době holt nemusí být nutně depresivní.... (05.12.2010)

Vzpomínání dědka se prolíná s životem na vsi po válce, v době zavádění sovětského vzoru hospodaření. Vtipu i vína pomálu, kořalky a mluvení lámanou slováčtinou hodně. Potěšil mě jak jsem předpokládal Miloš Kopecký a scéna z přijímání myslivců. Záběry na Pálavu mě ovšem vždy potěší a pohladí na srdci. (05.11.2018)