Cukrová bouda

Natočit příběh o vážných věcech, který je prodchnut poetikou v malebné krajině a dětským pohledem. Tak to uměl jen pan režisér Karel Kachyňa. Ať si každý říká, co chce, klobouk dolů před tou neopakovatelnou filmovou atmosférou minulých časů. Stejně jako v předchozích či pozdějších scénářích, dokáže vtáhnout diváka do děje. A když vezmu v potaz míru svých prožitků a pocitů z jeho filmů, vždycky jsem spokojen. Což jinými slovy znamená, že právě tohle se mi u Kachyni líbí. Protože, když film nemá žádnou sdělnost, je zcela o ničem. Chytře sděleno, že konec války, i když vítězný, nemusí být vždycky radostný, to má logiku. (16.01.2011)

Příjemné zrcadlo ke Krejčíkově Vsi v pohraničí. Kachyňa zde dal několik velice dobrých příležitostí Janě Švandové, Michalu Dlouhému a Miroslavu Macháčkovi. V malých rolích se pak zaskvěli Kostelka a Kodet. Výprava sice místy selhává, ale celek je velice funkční, děj není tendenční a proto je možné klasicky jen postrádat vydání na DVD (reprezentativní kolekce Kachyňových filmů je mým snem už dlouho). (18.06.2011)

Karel Kachyňa umí takový melancholický. ale silný příběhy opravdu vyprávět s velkým citem a Jan Čuřík jako jeho skoro dvorní kameraman dokonale rozumí Kachyňovým záměrům a když je potřeba obrazová realistická výpověď dá to tam, když je třeba poetiky, dá to tam aniž by se to v celku nějak rušilo, opravdu výtečná práce. Jsem rád, že jsem viděl, Michala Dlouhýho v jeho začátcích, nejzajímavější postava je pro mě ta, kterou Miroslav Macháček, jo a Jana Švandová v osmdesátých letech byla ňamka. (22.03.2020)

Film, do jehož scénáře Körner otiskl spoustu motivů ze svého vlastního dětství (přesně vylíčené okolnosti smrti otce, stěhování do Sudet). Kachyňovi se podařilo evokovat atmosféru zdevastovaného poválečného pohraničí (mnohdy v působivé zkratce, např. záběry na opuštěné psí boudy). Macháček vynikajicí. Konec jeho postavy ovšem neprošel schvalovacím řízením, ta závěrečná zimní epizoda se dost odlišuje od toho, co Körner napsal. (07.11.2014)

"Ty stromky nesázíš pro sebe ani pro mě, ale pro lidi, co sem přijdou možná tak za sto let. Stejnak to bude ksindl." ____ Poměrně deprimující poetický memoár z dob poválečného Československa, respektive ze severomoravského pohraničí, který je v podstatě méně známým starším bratříčkem kultovního snímku 'Smrt krásných srnců' - a je samozřejmě plnohodnotnou adaptací literární předlohy od Vladimíra Körnera. Karel Kachyňa zde svou typicky numinózní stylistikou bravurně vykreslil milieu severomoravských luhů a hájů a sociologickou náturu prostřednictvím svých signifikantních rysů - tedy pesimistických postav, lehce absurdní nihilistické nadsázky a komediálních hyperbol, chladné saturace barev, a především pak tísnivé kamery Jana Čuříka která jen umocňuje pocit sklíčenosti - jedinou výjimkou je tentokrát fakt, že děj je vyprávěný atypickou optikou, a to z dětské perspektivy Michala Dlouhého - což jen efektivně umocňuje zásadní motiv snímku - čímž je žalostný stesk po otci. Když navíc vezmu v potaz dobu vzniku a scény odehrávající se v dezolátně zdevastovaných lesech (nejspíš poblíž Jeseníků), tak si stále víc a víc uvědomuju, že do českých lesů smrky fakticky nepatří - a já sám vím o čem mluvím. Palec hore za obnažené vnady Jany Švandové.... VERDIKT: 8,5 kůrovců z 10 [#46.LFŠ] (16.08.2020)