Kočár do Vídně

Tak to mě zase jednou něco úplně uzemnilo. Tragický příběh jedné ženy na konci druhé světové války narýsovaný na podmanivý podklad mlhami zahaleného vlhkého květnového lesa. Karel Kachyňa s pomocí tří herců, páru koní a jedné drožky vytvořil nezapomenutelnou tragédii oděnou do pláště filmařského umu, pro kterou jen těžce hledám přirovnání. (29.11.2008)

Minimalistické drama o třech hercích, odehrávající se v prostředí lesního ticha. Do filmu je divák uveden titulkem, který popisuje dramatickou událost, díky které se hlavní postavy ocitají v situaci, jež je základem tohoto filmu. Úvod je celkem nečekaný a jen málo režisérů by se spokojilo s tak strohým popisem situace, spousta tvůrců by jistě upřednostnila celou scénu nafilmovat, ale tím by se vytratila jednolitost a komornost celého filmu. Zápletka je vlastně jednoduchá, ale o to šokující je její vyústění, které mě zcela uzemnilo. Díky rozumné stopáži film nenudí a nabízí tak trochu jiný pohled na konec války. 8/10 (07.05.2009)

Na tomto filmu mě nadchla hlavně úchvatná černobílá kamera, která těží z porstředí maximum. Záběry tichého lesa zamlženého oparem vzbuzují až jakousi chrámovou atmosféru, kterou ještě umocňují doprovodné vrahaní fugy. Svou komorností a minimalismem mi Kočár do Vídně v něčem připomíná Kurosawův Rašomon. I zde je minimum postav a prostředí uzpůsobené tomu, aby se pozornost soustředila hlavně na ně. Za chybu tohoto filmu považuji namluvení Hanzlíka s Munzarem německými herci. Je to jen další důkaz, že dabing, ať už v jakékoliv podobě, vždy kazí plnohodnotný prožitek z filmu. Ač jsou oba herci bezchybní, měl Kachyňa buď nechat mluvit je, nebo obsadit jiné. (23.10.2009)

Období není nutné představovat, je v nich, rozdalo jim role a nechává je hrát. Na scéně je oběť a nadřazený, není čas na soud, herci byli již odsouzeni dobou, která je nutí jednat. Vše ovšem trvalo moc dlouho a jediné, co oba tábory spojuje, je vidina rychlého konce. Chtějí jít domů. A možná že toto přání je hlavním morálním zlomem v nemorálních letech. Lidská morálka roztrhaná na kusy v nich samotných. Co chtějí? Zapomenout? Na chvíli se tak stane, ovšem přichází stále ještě chladné květnové ráno a sním ti, kteří ještě nezapomněli. Vrchní Kachyňův skladatel zvolil komorní, vážnou hudbu, a zvolil výborně. Režisérova práce je jako vždy precizní a atmosféra prakticky dokonalá. (18.08.2012)

Na sklonku 2. světové války připravili Němci venkovskou ženu o manžela a teď, když si dva jiní - dezertéři - vynutí její pomoc, je vdova rozhodnuta se pomstít. Starší Němec je zraněný, mladší naivní, takže stačí je postupně odzbrojit, počkat na správnou chvíli a ukrytou sekerou zpečetit jejich osud... I když zohledním u nás ojedinělou ambici natočit syrové, věcné drama bez komického zlehčování, fakt, že jde o možná nejpomalejší road movie všech dob nebo z dnešního pohledu nekonvenční obsazení Ivy Janžurové, pořád mi schází to hlavní, proč se vůbec na filmy dívám: silný emocionální zážitek. Bylo k němu skvěle nakročeno, ale prostě se u mě nedostavil v míře, jakou jsem očekával. První, přehlednější a dobře rytmizovaná polovina filmu byla víc než slibná, s věrohodností druhé už jsem měl čím dál větší problém. U tolik oceňovaného filmu bych nečekal tolik dramaturgických přehmatů a nedůsledností. Namátkou: 1.) Proč se o tom, co ději předcházelo, dozvíme titulkem? Proč nejsme u toho? Přímočarý vpád do děje by rychle a srozumitelně rozdal karty, posílil diváckou spoluúčast a zvědavost, co bude dál. Všechna ta kradmá gesta, pohledy a komunikační problémy hlavní trojice, tedy převážná většina filmu, by získaly na významu a informační hodnotě ve chvíli, kdy k nim dojde, nikoli až zpětným domýšlením. Jen kdybychom znali právě tu základní situaci "seznámení" a chápali z ní, jaký si kdo o tom druhém udělal obrázek - tedy z čeho vychází postupně se hroutící plán jedné i druhé strany. 2.) Ve filmu je málo dialogů,což je zdánlivě ideální, ale když už postavy promluví, často říkají věci, které by bylo možné jednoduše ukázat. Proč se o datu událostí musíme dozvídat z rozhovoru Němců? Proč se jen mluví o tom, že zdálky slyšeli ze vsi hrát dechovku a z toho usuzují, že válka skončila? Proč tu dechovku neslyšíme? 3.) Není jasné, zda Iva Janžurová nerozumí německy, nebo to jen vychytrale předstírá. Ve filmu jsou přitom momenty, kdy je třeba to jednoznačně vědět. 4.) V posledním dějství filmu není dost přesvědčivě zdůvodněno její jednání. Impulsem k této proměně z mlčenlivé, apatické a jakoby bezpohlavní Nemesis v řekněme citlivější bytost mělo být něco mnohem jednoznačnějšího. Skoro si říkám, že proměnlivý vztah na ose Janžurová-Hanzlík by byl uvěřitelnější, kdyby ta žena přišla o syna, nikoli o manžela. Tak jako tak, Hanzlíkova "citová korupce" nemá správnou gradaci - silnější podněty, které venkovanku nechají chladnou, přijdou dřív než slabší, které na ni přitom zapůsobí víc. Samozřejmě jsou to jen moje osobní dojmy a možná to vypadá, že jsem hnidopich, ale všechna tato zdánlivě drobná klopýtnutí mě rozptylují a v součtu IMHO oslabují sílu i legitimitu právem kontroverzního konce. 60% (07.06.2010)