Práče

Rusáci majú Ivanovo detstvo (a veľa ďalších), Slovač Pieseň o sivom holubovi (a zopár ďalších) a Čecháčci okrem iného Práče. Kachyňa dokonca ešte aj dokonalé Ať žije republika. To čo sa týka vojnových filmov v hlavnej úlohe s detským hrdinom. Pokiaľ sa chcete vyhnúť depresii, vyberte si z nich rozhodne Práče. Pôsobí nie síce úplne že optimisticky, ale nie je to depresia a to rozhodne nemyslím v žiadnom budovateľskom zmysle slova. Franta sa na tejto vojne naučil o živote viac, ako väčšina civilov počas povinnej dvojročnej služby v časoch normalizácie. Teda možno, nechcem sa nikoho dotknúť. (30.05.2017)

Dva roky před tématicky podobným Tarkovského Ivanovým dětstvím natáčí Karel Kachyňa Práče, film válečný, přesto film poetický, film zachycující válku dětskýma očima, a hlavně film neméně dobrý než Tarkovského legendární a mezinárodními cenami ověnčený snímek. Nejsilnější je v obrazech ryzího dětského světa, třeba ve scéně, kdy Marijka objeví na Františkově dětském předloktí vytetované vězeňské číslo z lágru a on jí v intencích dětského chápání vysvětluje, co to koncentrační tábor je... Kachyňa se k modelu světa viděného dětskýma očima vracel opakovaně (Ať žije republika, Vlak dětství a naděje, ale i v dalších filmech s mimoválečnou tématikou) a tady ho použil vůbec poprvé, je to možný únik těžké době, která umělecky přála dosud jen ryze schematickým dílům, rok 1960 už byl ale prodchnut (zatím jen velmi nezřetelně) počínajícím táním tuhých politických poměrů 50. let a tak se Kachyňa pokusil v Práčeti o úkrok ze schematické kinematografie té doby - jeho druhý válečný film již stojí někde mezi 50. a 60. léty, tedy dobou schematismu a výrazné umělecké svobody. A možná právě díky tomu Kachyňa upřednostnil ve své tvorbě poetický rozměr, natočil o válce v podstatě milý film, s vynikajícími dětskými hrdiny a přijatelnou dávkou patosu, který na samém konci příběhu získá až rozměr národně obrozenecký... (18.11.2013)

Pan Kachyňa tady atmosféru války zvládl naprosto perfektně. Co už bylo horší, tak ti děti, co ve filmu měli hlavní roli. Malej František rozčiloval nejen mě, ale i vojáky. Ti se ale všechno snažili uzpůsobit jemu, i přesto, že přišel z lágru. Každopádně jak se na Frantu zvykne, už to docela jde. Jenže pak dorazí malá holka z Porubky s Kravkou a máme tu druhé kolo miloučkých tvářiček a nervů vojáků, co kují za každým koutem té východní fronty nějakého Němce. (08.05.2014)

„Podívej Frantíku, to už za Žižky měli kluci jako ty praky. Praky, povídám! A v nich oblázky. A když se přiblížili křižáci, fííí! Spustili na ně takovou sprchu kamení, až milejm rytířům pukaly hlavy. A těm chlapcům se říkalo práčata!“ A první Františkův bojový úkol na sebe nenechá dlouho čekat… Práče nabízí úsměvné, ale ne vždy jednoduché soužití vojáků a kluka z koncentráku. Neb ač se k němu všichni snaží chovat jako hodní strýčkové i starostliví otcové zároveň, František je ambiciózní, tvrdohlavý a netouží po rozvážení mýdla, nýbrž po dobrodružství, což se dá u mladého (e)léva pochopit. Práče si ponechává převažující dětskou optiku, což mu jen pomáhá. A hlavně, vše kočíruje Kachyňa vcelku citlivě, takže se z toho nestává prachobyčejná vojenská agitka z války (i když k ní má snímek občas nakročeno), pořád je zde místo i pro režisérovo typické výrazivo (podtržené Illíkovou kamerou), jakkoliv je ho tu méně než v jiných jeho filmech. Ty slabší 4* přece jen dám. „Tak děti, a teď udělejte ten nejdelší a největší krok. Tak…vítám vás! Doma.“ (29.08.2021)

Všichni mi vtloukali do hlavy, že tohle je prostě jeden z "nej-filmů" od Kachyni, ale já bych vyšší hodnocení nepřenesl přes srdce. Vždyť je to naprosto předvídatelný dětský film, já být na místě těch chlapů, tak bych kluka seřezal a zavřel někam hluboko. Oni ho za porušování vojenských regulí tak leda poplácají po rameni a to finální odhalení špiónů jsem tušil už od půlky filmu. (06.01.2007)