Sestřičky

Karel Kachyňa uprostřed rozplizlosti normalizace nemohl točit filmy tak otevřeně a kriticky, jako ke konci šedesátých let, další Ucho by mu rozhodně v té době neprošlo, zaujal tedy k 50. letům (nuceně?) smířlivější postoj a rozhodl se použít dobově upřednostňovaný rastr sociálněkritický... Vybral si nehostinné lokace čerstvě zkolektivizovaného venkova (tato kontroverzní událost je také ve filmu přímo zmiňována, oběti kolektivizace jsou tu však vykresleny hodně schématicky a dogmaticky jako zatvrzelí zastánci starých poměrů) a modelové schéma nově příchozího pozorovatele - příběh mladé adeptky osvětového povolání-poslání (které se jeho filmy vine jako leitmotiv - Pozor, vizita!, Městem chodí Mikuláš...), zdravotní sestřičky se na pozadí doby sotva vyjímá, dobové běsnění a děsy jsou tu upozaděny a o 50. letech film hovoří jen v druhém plánu. Do popředí je ukotven komorní příběh mladé ženy ve fázi přelomového životného období, ona fáze dospívání, hledání svého místa v životě, frustrace z absence partnera, generační neshody - opozitum k rodičům, vrchní sestře a zpočátku i k významové protihráčce starší zkušené sestřičce ve vynikajícím hereckém zosobnění Jiřiny Jiráskové. Abstraktum Zkušenosti a její přenášení je možná tím hlavním metrem a důvodem, proč celý snímek vznikl. Tak jako na nemocničním oddělení předávají po generace starší a zkušení lékaři své nabyté zkušenosti a vědomosti mladším kolegům a kolegyním či sestrám, konkrétně rutinérský primář, tak i v osobním životě dostává Marie podanou pomocnou ruku právě od své nové spolubydlící a kolegyně. Krásný tragikomický film o generační výměně a její potřebné nikdy nekončící cyklicitě, krásný a poetický film o hledání sebe sama a svého místa v životě a ve světě... A na počátek osmdesátých let skutečně hodně otevřený a odvážný film... (22.12.2007)

Prostředí drsného pohraničí v padesátých letech,zdravotní sestry v podání Jiřiny Jiráskové a Aleny Mihulové,to je základní motto filmu sestřičky.Mladší,přeložená z trestu,získává své životní zkušenosti pod dohledem starší zkušené kolegyně.V řadě situací, kdy musí prokázat své odborné znalosti, nachází postupně smysl svého života.Film ukazuje tehdejší drsný život v pohraničí,které bylo po odsunu Němců dosídleno mimo jiné i lidmi,kteří žili velmi primitivním způsobem a měli své zvyky.Myslím,že je velmi podařený a patří k dobrým dílům Karla Kachyni. (11.09.2009)

Začátky socialistického zdravotnictví byly těžké stejně jako začátky erotického života jedné sestřičky na českém venkově let padesátých. Lidé mají pořád stejné problémy, ať je u moci bolševik, Hitler nebo Kaddáfí. Pořád je tu láska, nevěra, hříchy a ctnosti. V jakékoli době se dá o tom natočit film a přitom zůstat stranou politiky. To Kachyňa udělal a udělal to nadmíru dobře. Herecký koncert Jiřiny Jiráskové posouvá tuto komedii do kategorie nezapomenutelných. Můžeme o tom vést spory, diskutovat, to je ale asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat... (22.04.2011)

Všední den venkovského komunistického Československa umístěnek, prudérie, padesátých let, ale ne jejich první, ale druhé poloviny s patrným ulevením a zmírněním praktik, kterými vstupoval po roce 1948 do života. Pozorný divák si všimne řady výroků, které dobu přesahují a současně charakterizují (náznaky generačních sporů mezi Marií a babi). Kachyňa dal v tomto díle prostor hercům tehdejší střední a mladé generace (Vízner, Vetchý, Mihulová, Husák); kvalitní scénář zo umožnil i dalším výborným hercům, z nichž do paměti mi vstoupil nejvíce ve stínu poněkud stojící Bořivoj Navrátil. Přechodné období mezi koncem budovatelské generace a nástupem generace Pražského jara výstižně dokreslují nevzhledné budovy a domy poloslamového vzhledu, úděsně zanedbané interiéry chlévů prvních kolektivizačních družstev a státních statků a celá řada dalších prvků, které jsou tak samozřejmé pro pamětnickou a neobvyklé pro současnou mladou generaci. Skloubení lyrických i realistických prvků, skutečné tváře režimu i nesnadného venkovského života, křehkého dívčího dospívání i lidské malosti a všednosti jsou největším přínosem SESTŘIČEK. Báseň vdechnutá do všedního života normálních lidí. Lehce se to píše, podstatně hůře uskutečňuje. A úspěch bývá trpce vydobytý a vzácný. I v té generaci báječných mladých mužů a žen šedesátých let. Víznerova bonusová slova o tom, že až s odstupem času začíná doceňovat výjimečnost a nadčasovost tohoto skvělého filmu jsou charakteristická i výstižná zároveň. Opravdu k nim není co dodat. (27.01.2008)

Celkem nedávno mě dva Kachyňovy filmy z osmdesátých let navnadily i na tenhle osvědčený televizní flák. Sestřičky sice podobně jako Dobré světlo a Kam pánové, kam jdete charakterizuje existnciální zájem o trampoty jednotlivce v tranzitní fázi, jíž se anglicky říká trefně coming-of-age, ale vyloženě schází společensko-kritický osten, který činil z výše jmenovaných filmů dodnes zajímavá pokoukání. Je s podivem, že Kachyňa, příkrý vůči nešvarům let osmdesátých, jen o několik let dříve celkem explicitně omlouvá excesy padesátých let (nejen scéna, kde se stará panna Jirásková naváží do kulaků); možná výsledek nostalgie. Další potíží je představitelka hlavní role Alena Mihulová. Nelze jí upřít jistý sexuální apel dívky, která jen o pár měsíců odrostla zájmu pedofila, ale jisté nesouměrnosti brání hovořit o klasické filmové kráse. To vše by se dalo pominout, kdyby byla Mihulová s to podat výrazný herecký výkon, do něhož má její postsynchronní kuňkání daleko. Na postavě aspirantky na profesi zdravotní sestry jsou nakonec spolehlivě nejzajímavější její mužští kolegové, především shovívavý sexuální neschopa Oldřich Vízner. Nečekaně nemastné pokoukání trochu narovnává ponurá výprava, umísťující příběh do zimních měsíců - nejspíš inspirace Kleinovým Jak básníkům chutná život. (23.10.2015)