Detektívi od Najsvätejšej Trojice: Vodník

Dlouho jsem přemýšlel co jsem vlastně viděl a ze všeho mě nejvíce vychází sociální drama. Rozhodně ne kriminálka, ještě ke všemu se snahou to zabalit do poeticko snovýho stylu vyprávění. A´t se na mě nikdo nezlobí, ale ta závěrečná vyprávěcí zkratkovitost to bylo něco. Vůbec mě to časově nesedlo. A sídlo policie pro Olomoucký kraj někde v poli, to byl čí nápad ? Hurvínka? Když příběh odhaloval rodinný i jiný vazby, bralo mě to, bavilo mě to a vykreslení charakterů bylo povedený. Jak se to vrací směrem k případu nevěděl jsem jestli se mám smát všemu co mě tvůrci servírovali a nebo se jíst pást s těma koňma, který po Klárce Melíškový dostali v seriálu asi nejvíc prostoru. Ještě jedna provokatérská, někdo by měl říct lidem na ČT, že v ČR není jen jedno divadlo. (15.04.2019)

A na topole podle skal, koncesionář ČT zatleskal. Tedy samozřejmě ne každý.. Stíny horkého léta 87´ využily podobně jako severské kriminálky koncept konfrontace dávného zločinu s vyšetřováním v současnosti a to včetně promítnutí vlivu oné tragické události na všechny zainteresované. Tauš a Douba opět formou nakrkli tradicionalisty, ale zvolené audiovizuální estetično snového oparu vzpomínek tomu baladickému tónu posloužilo dobře a i to krajské policejní ředitelství alias partyhouse v opuštěném autosalónu uprostřed polí přineslo kouzlo odlišnosti. Pro vnímavějšího diváka možná škoda, že jeho cesta k identifikaci pachatele až příliš těžila z principu odhalení „zelenouchého špagetového monstra“ z první řady True Detective (důvěra v podceňované a přitom tak přesné vnímání světa dětskýma očima), ale svou prostotou uprostřed složitého labyrintu pokřivených rodinných vztahů nakonec našla své opodstatnění.. (16.04.2019)

Odbornější, byt teoreticky hravá-provokativní, kritika na stránkách Filmu a doby ZDE. Komentář po projekci na Febiofestu jako memento doby: Poslední dny jsem byl v Praze, kde je mnoho smutku, osudů, které člověka dovádí k pláči. Bezdomovci, lidé pouze o berlích... zrzci, Zibura; jednoduše lidská tragédie v kostce. Potěšil mě však VODNÍK, třídílná minisérie patřící k cyklu Detektivů od Nejsvětější trojice. Viktor Tauš jako režisér by argumentoval, že zatímco pro Modré stíny byl určující vztah člověka a architektury, protože ta byla zároveň navázána na významovou strukturu, u Vodníka má být ústředním principem vykořeněnost. Vykořeněnost se skutečně dá obhájit, a to především na rovině stylu: kontrastní kombinace distancovaného rámování často přes různé odrazového plochy a velmi fyzických detailů; expresivní herectví v minulosti a naopak tlumené v současnosti; umělecky motivované svícení významotvorně pracující se zelenou a červenou přesahující z minulé časové roviny do současné; práce se zvukem v první epizodě a s tichem jakožto parametrem ve třetí atd._____ Osobně mi minisérie přijde fascinující z hlediska práce s temporalitou, která dílo sceluje a rozrušuje na všech úrovních (vyprávění, stylu i významu), zatímco ona vykořeněnost pouze v případě stylu. První část používá ruchy prostředí jako parametry, které prostupují všemi časovými liniemi (představte si kyvadlovou pasáž z Modrých stínů, či ono hučení při znásilnění z Fincherových Mužů, kteří nenávidí ženy, nataženou na a variovanou po celou epizodu); druhá část směřuje ústřední otázku na záhadu z minulosti a je rámována odlišnými perspektivami s jiným vnímáním času; třetí část rozevírá časové rámce, následně je kondenzuje a poté propojuje dvě roviny. Zároveň je ona časovost pokaždé filmařsky pojata jinak, od přerývanosti v prvním dílu, klasické návaznosti v druhém, retardaci a kondenzaci ve třetím. _____ Esteticky je to famózní, byť druhá část je slabší než první a třetí, ale obávám se, že to nebude divácky přijímáno dvakrát dobře. Na rozdíl od konvenčních detektivek nejde o to, kdo zločin spáchal, protože podstatná je časová rekonstrukce (a posléze i prostorová) dění v konkrétní den. Na rozdíl od ambiciózních detektivek nejde o sociologickou sondu, ani o významově zatěžkané vyrovnávání se s komunistickou minulosti a převlékáním kabátů za kapitalismu, protože společenské jízlivosti jsou podřízeny rodinným dramatům a dávným traumatům a/či křivdám. Pro mě je ovšem vše výše zmíněné a i to neuvedené důvodem, proč VODNÍKa považuji za nejlepší tuzemskou audiovizi na pokračování. (31.03.2019)

Jeden z těch lepších atmosférických seriálů České televize s vynikající hudbou a kamerou. Velké plus je zde pomalé tempo, které se k celku prostě skvěle hodí a casting se skutečně také vydařil. Jsem moc rád, že Česká kotlina má zde konečně filmaře typu Tauše a kolektivu, kteří nejen dokáží adaptovat zajímavou knihu Michala Sýkory, ale také i díky scénáři Petru Jarchovskému vyprodukovat tak kvalitní minisérii. Nečekal jsem to, ale fakt jsem si to užil. 80% (15.04.2019)

DoNT4 Já na to přijdu Pavle. Třeba jen proto, abych té zrůdě co to udělala mohla jít na hrob a říct jí, že o tom vím. Výrová prakticky sólo vyšetřuje 30 let starý případ dekapitace nemluvněte cirkulárkou. Jedním z podezřelých je místní vodník... Sýkora pokračuje v sycení své série o olomouckých fízlech novými prvky, jímž jsou v případě Vodníka především značné časové rozpětí mezi zločinem a pokusem o objasnění a bezmála nadpřirozený rozměr. Tauš, který pojal svou účast v DoNT na rozdíl od Hřebejka jako možnost plně se realizovat, staví na baladickém potenciálu předlohy. Srovnání s též skvělými Modrými stíny (na něž odkazuje ve Vodníkovi stejnojmenným lynchovským podnikem, v němž se občerstvuje Výrová) dokládá, že eskapády kamery nejsou samoúčelné - od jejich využití v Modrých stínech se totiž značně liší. Styčné body jako využití architektury (stará vs rekonstruovaná budova vesnické usedlosti, nový, ale chladný open-space policejního oddělení; ulítlé vtípky, nabourávající hutnou atmosféru; pozornost věnovaná detailům, jako jsou dokonalé titulky) zůstávají. Až při srovnání DoNT3 a DoNT4 jsem si naplno uvědomil, jak velkou roli v efektivitě jednotlivých dílů hraje hudba. Zatímco Hřebejk angažoval Kryštofa Michala (Portless, ex-Support Lesbiens) a René Rypara, který kupř. DoNT3 zamořuje trapnými variacemi na východoasijské motivy, Taušova spolupráce s Petrem Ostrouchovem nese podstatně zralejší plody. Vrcholem série jsou právě ty neexcentričtější prvky, které televizního diváka soudě dle komentářů zde spíše ruší - surreálné, snové výjevy modrý samet / zelený satén, 'vodník', policejní ředitel v kuchařské zástěře, trierovská cesta Výrové lesem. Nedokážu posoudit, zda jde o Sýkorovu či Taušovu invenci, který jen využívá, co předloha skýtá, nicméně Hřebejkovy příspěvky jsou jich ke škodě výsledku spíše prosty. (26.11.2021)