Detektívi od Najsvätejšej Trojice: Vodník

Já teda nevím co hulí pan Tauš (ať už sám nebo s někým v ČT), ale tenhle "styl" je téměř nekoukatelnej. Stejně jako u Modrých stínů se pokouší o nějaký umění nebo co, ale to prostě v kriminálkách nefunguje. Na hodně místech jsem se smál použitým "režijním záměrům" a to by se v případu rozřezanýho mimina stávat nemělo. (01.04.2019)

DoNT4 Já na to přijdu Pavle. Třeba jen proto, abych té zrůdě co to udělala mohla jít na hrob a říct jí, že o tom vím. Výrová prakticky sólo vyšetřuje 30 let starý případ dekapitace nemluvněte cirkulárkou. Jedním z podezřelých je místní vodník... Sýkora pokračuje v sycení své série o olomouckých fízlech novými prvky, jímž jsou v případě Vodníka především značné časové rozpětí mezi zločinem a pokusem o objasnění a bezmála nadpřirozený rozměr. Tauš, který pojal svou účast v DoNT na rozdíl od Hřebejka jako možnost plně se realizovat, staví na baladickém potenciálu předlohy. Srovnání s též skvělými Modrými stíny (na něž odkazuje ve Vodníkovi stejnojmenným lynchovským podnikem, v němž se občerstvuje Výrová) dokládá, že eskapády kamery nejsou samoúčelné - od jejich využití v Modrých stínech se totiž značně liší. Styčné body jako využití architektury (stará vs rekonstruovaná budova vesnické usedlosti, nový, ale chladný open-space policejního oddělení; ulítlé vtípky, nabourávající hutnou atmosféru; pozornost věnovaná detailům, jako jsou dokonalé titulky) zůstávají. Až při srovnání DoNT3 a DoNT4 jsem si naplno uvědomil, jak velkou roli v efektivitě jednotlivých dílů hraje hudba. Zatímco Hřebejk angažoval Kryštofa Michala (Portless, ex-Support Lesbiens) a René Rypara, který kupř. DoNT3 zamořuje trapnými variacemi na východoasijské motivy, Taušova spolupráce s Petrem Ostrouchovem nese podstatně zralejší plody. Vrcholem série jsou právě ty neexcentričtější prvky, které televizního diváka soudě dle komentářů zde spíše ruší - surreálné, snové výjevy modrý samet / zelený satén, 'vodník', policejní ředitel v kuchařské zástěře, trierovská cesta Výrové lesem. Nedokážu posoudit, zda jde o Sýkorovu či Taušovu invenci, který jen využívá, co předloha skýtá, nicméně Hřebejkovy příspěvky jsou jich ke škodě výsledku spíše prosty. (26.11.2021)

Odbornější, byt teoreticky hravá-provokativní, kritika na stránkách Filmu a doby ZDE. Komentář po projekci na Febiofestu jako memento doby: Poslední dny jsem byl v Praze, kde je mnoho smutku, osudů, které člověka dovádí k pláči. Bezdomovci, lidé pouze o berlích... zrzci, Zibura; jednoduše lidská tragédie v kostce. Potěšil mě však VODNÍK, třídílná minisérie patřící k cyklu Detektivů od Nejsvětější trojice. Viktor Tauš jako režisér by argumentoval, že zatímco pro Modré stíny byl určující vztah člověka a architektury, protože ta byla zároveň navázána na významovou strukturu, u Vodníka má být ústředním principem vykořeněnost. Vykořeněnost se skutečně dá obhájit, a to především na rovině stylu: kontrastní kombinace distancovaného rámování často přes různé odrazového plochy a velmi fyzických detailů; expresivní herectví v minulosti a naopak tlumené v současnosti; umělecky motivované svícení významotvorně pracující se zelenou a červenou přesahující z minulé časové roviny do současné; práce se zvukem v první epizodě a s tichem jakožto parametrem ve třetí atd._____ Osobně mi minisérie přijde fascinující z hlediska práce s temporalitou, která dílo sceluje a rozrušuje na všech úrovních (vyprávění, stylu i významu), zatímco ona vykořeněnost pouze v případě stylu. První část používá ruchy prostředí jako parametry, které prostupují všemi časovými liniemi (představte si kyvadlovou pasáž z Modrých stínů, či ono hučení při znásilnění z Fincherových Mužů, kteří nenávidí ženy, nataženou na a variovanou po celou epizodu); druhá část směřuje ústřední otázku na záhadu z minulosti a je rámována odlišnými perspektivami s jiným vnímáním času; třetí část rozevírá časové rámce, následně je kondenzuje a poté propojuje dvě roviny. Zároveň je ona časovost pokaždé filmařsky pojata jinak, od přerývanosti v prvním dílu, klasické návaznosti v druhém, retardaci a kondenzaci ve třetím. _____ Esteticky je to famózní, byť druhá část je slabší než první a třetí, ale obávám se, že to nebude divácky přijímáno dvakrát dobře. Na rozdíl od konvenčních detektivek nejde o to, kdo zločin spáchal, protože podstatná je časová rekonstrukce (a posléze i prostorová) dění v konkrétní den. Na rozdíl od ambiciózních detektivek nejde o sociologickou sondu, ani o významově zatěžkané vyrovnávání se s komunistickou minulosti a převlékáním kabátů za kapitalismu, protože společenské jízlivosti jsou podřízeny rodinným dramatům a dávným traumatům a/či křivdám. Pro mě je ovšem vše výše zmíněné a i to neuvedené důvodem, proč VODNÍKa považuji za nejlepší tuzemskou audiovizi na pokračování. (31.03.2019)

"Docela se vám to tenkrát vymklo z rukou, co? Tři mrtví ... kvůli tvýmu mrdu." Tak to byla odvážná hypotéza. A nebyla jediná. Mně tedy přišlo téma mimina s uříznutou hlavou na cirkulárce docela vostrý a na rozdíl od zkušenýho kriminalisty Vitouše jsem tam nějak nepostřehl ten "ženskej motiv". Kromě toho mě fakt nebaví dramatizace Erbenova blábolení a ze řvoucího mimina mi málem praskla hlava. To byl asi účel, ale já mám velkou alergii na to, když mě někdo nutí trpět. (28.12.2023)

Takhle by se mohl "převyprávět" celý Erben. Kouzlení s barevným kontrastem mi vůbec nevadilo, atmosféra horkého osmdesátkového léta byla správně dusivá, a i když se tu vlastně ani moc nevyšetřuje, z celého cyklu o týmu Marie Výrové (Melíšková je každou rolí lepší a lepší) mě právě tento případ nejvíc dostal. Už jenom představa toho hrůzného činu, brr... P. S. Miroslav Krobot strávil v každé epizodě asi tak pět minut a stejně perlil - "Skočím pro novou lahev." "Já ale řídím." "Pro sebe." (18.04.2019)