Smrt mouchy

Škoda sympatickýho Luboše Knytla, kterej si zahrál jenom tady a pak už nikdy víc. Škoda i tohohle filmu, protože občas zajiskří dobrým nápadem, pěknou kamerou a nezklamávajícím Somrem. Naopak to pohřbívá celková deprese sedmdesátek a soudruh profesor Satoranský. A úplnej průser je hudba Zdeňka Lišky, ta už tak po čtvrthodině začne bejt neskutečně vysírací. (06.04.2016)

Prokoukat se Smrtí mouchy přes ten dobově typický sterilní styl, celé série hluchých mist a scénář z čítanky pro prvňáčky až do konce chce hodně trpělivosti a sebezapření, ale jako tvůrčí dno to až tak strašný není a formálně úplně marný taky ne a vlastně je to i zajímavější než některé tehdejší Kachyňovy snímky dosud oblíbené a oceňované. Druhou hvězdičku přidávám s přihlédnutím k tomu, že 1) sedmnáctiletý hrdina přichází o panictví s Milenou Dvorskou, 2) roku 1976 nikde ani stopy socialistického zřízení, žádné důkazy života v nejlepší možné společnosti, krom samozřejmého oslovení "soudruhu profesore" ani nejmenší potvrzení statu quo Husakensis (např. značná část děje se odehrává ve školním kolektivu budoucích maturantů a vůbec nevíme, že by existoval nějaký SSM), naopak zde učitelovými ústy opakovaně zaznívá otevřená ekologická kritika průmyslové devastace přírody, s explicitním (i obrazovým) zdůrazněním zplodin a splašek produkovaných továrnami, přestože v tehdejší ČSSR byla "továrna" se svými kouřícími komíny nedotknutelnou posvátnou ikonou, vzpomeňme jen hodin výtvarné výchovy nebo výzdoby na všudypřítomných nástěnkách. Zajímavý komentář má vypravěč, viz též Psice. (14.06.2020)

Poslední vzdechy šedesátých let se snaží nafouknout skrovný balónek puberty. Síla Liškovy hudby ani moc Kučerovy kamery nebo Kachyňovy režie však nedokáží odolat slepotě a hluchotě životního slohu, který zobrazují a který sebepopřením ducha národa i člověka v devětašedesátém definitivně ponížil život (tedy jeho představu) na standardní projev hmoty, nedotknutelné etikou ani časem, zato však odevzdané své nevíře ve – spásnou – putrefakci. Strach z much je raným projevem obavy z pomíjení a zakouší jej i hrdina, který suverénně svým teleobjektivem postřehuje vedle smyslových zón štěstí i kritické křivky devastace. Kachyňova normalizační Zvětšenina žel na rozdíl od té Antioniho nevidí, ale jen šmíruje. A takový je i její happyend. (03.03.2017)

Oficiální text distributora, je v tomto případě opravdu směšný a samotný film nepochopitelně degraduje. Přitom se jedná o výbornou záležitost a na svou dobu velmi slušný obraz dobové mládeže. Nechybí protirodičovský vzdor, studentský mejdan, nešťastná láska i žárlivá pomsta, rozhodnost ke změnám i bující tělesné žádosti. Zdeněk Liška zde svými tóny pochopitelně celou atmosféru ještě vylepšuje a přesto, že samotný příběh je jednoduchý, má své skvělé chvilky a např. monology Jaroslava Satoranského o znečišťování prostředí a civilzační pohodlnosti, která se v lidech, bez ohledu na režim, nepochybně pěstovala už v této době, je dnes ještě aktuálnější. Svět pohledem fotografa a skvělá práce se střihem, Karel Kachyňa neztratil nic ze svého stylu ani zde. (30.10.2012)

V první řadě bych se chtěl vysmát stupiditě distributora. Protože to, o čem dle něho tento snímek je, je tak maximálně jedna pětina filmu. Ty detailní záběry na mouchu (nebo na její černobílé fotky) nebo na mucholapku plné usmrcených much působí skutečně trošku bizarně. Celý tento snímek však rozhodně bizarní není. V jednom momentu jsem si sice říkal, zda sleduji psychologickou výpověď o dospívání nebo edukativní film o vztahu člověka k životního prostředí (ten výklad profesora v podání Jaroslava Satoránského na toto téma doprovázený ilustrativním videem je dost dlouhý až otravný), ale o pár scén později jsem pochopil, že to pro ten film má svůj smysl. Svůj smysl má i celý tento film a určitě stojí za to se na něj (distributorovi na truc) podívat. Mj. i kvůli celé řadě pěkných uměleckých černobílých fotografií, kterými hlavní hrdina dokumentuje realitu kolem sebe. (17.04.2017)