Réžia:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Svatopluk HavelkaHrajú:
Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Gustav Opočenský, Miloslav Holub, Lubor Tokoš, Bořivoj Navrátil, Jiří Císler, Jaroslav Moučka, Karel Vašíček (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Z bujarej recepcie na Hrade privezie auto ministrovho námestníka Ludvika a jeho podnapitú ženu Annu. V dome nefunguje telefón ani elektrický prúd. Anna pije ďalej, Ludvík spomína na vládnu recepciu a premietajú sa mu v hlave rozhovory o zatknutí jeho kolegu. Ludvík si uvedomuje, že je odpočúvaný a sledovaný. Začína ničiť kompromitujúce materiály. Náhle sa v dome rozsvieti, začne fungovať telefón. Ludvík a Anna dostávajú skutočný strach... (RTVS)
(viac)Videá (2)
Recenzie (573)
Tento film neoslní kamerou, nebo stylem natočení, ale velice reálným lidským příběhem, který je čím dál více, díky novým technologiím zase blíže k realitě i v dnešní době. Ucho jest základní kámen úrazu, před ním se nesmí mluvit, před ním se může mluvit pouze v kuchyni, na „hajzlu“ nebo v „děcáku“ ale co když…;-) Výtečné napsané drama, rovněž výtečné odehrané, obzvlášť Jiřina Bohdalová zahrála skvěle. Strach, napětí, nevědomost, útěcha - strach -- vyvrcholení. Jsem rád, že mě tato doba výrazně minula. ()
Ucho, piš si - jeden z nejzaslouženějších vrcholů českého filmového alpinismu a jednoznačně nejlepší dílo Karla Kachyňi. Dokonale budované napětí, do morku kostí mrazivá paranoická atmosféra, výborná černobílá fotografie Josefa Illíka, bravurní scénář a excelentní herecké výkony dua Brzobohatý-Bohdalová... Film, který měl už dávno vypoklonkovat všechny ty ve smyčce přehrávané normalizační zhůvěřilosti na programových rozvrzích tuzemských televizí. ()
Ke dni 21.3.2023 17595 hodnocení-86%. 165. nejlepší film a 834. nejoblíbenější film. To myslím hovoří za vše. A asi není nic co bych napsal a nezaznělo to už tady. Takže za sebe jen dodám, že jsem čekal ještě o něco větší psycho nálož ikdyž i tohle bylo taky silný kafe. Přece jen ale převládá mírný zklamání. Proto jen 4 hvězdy. To nic nemění na tom, že hlavní dvojice Brzobohatý/Bohdalová předvedli výbornej a hlavně uvěřitelnej výkon. ()
Pravý poklad se občas nedočká toho pravého zacházení, které by si po právu zasloužil. Ucho Karla Kachyni si jízdenku do trezoru na 20 let zajistilo už svým tématem a především dobou svého vzniku. Všichni angažování poměrně riskovali, ve finále ovšem realizace filmu zlomila vaz především spoluautorovi scénáře, autorovi původní filmové povídky i častému spolupracovníkovi Kachyni Janu Procházkovi. Procházka byl po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl jako autor zakázán, stal se obětí štvavé kampaně proti svojí osobě a po úmrtí na rakovinu v roce 1971 ve věku pouhých 42 let se stal jedním z mnoha, kteří se pravého ocenění dočkali až po sametové revoluci. Ucho se ostatně též mohlo pravého uznání a především významného statusu až po roce 1989. Minimalistický prostor i obsazení, přesto velká muzika. Přesně takové Ucho Karla Kachyni je. Jeden z vrcholných zážitků československé kinematografie, který výtečně pracuje s atmosférou, klaustrofobii, paranoiou a především vedením dvou herců stěžejních herců. Tehdejší manželé Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová se tehdy chopili o poznání komplexnějších postav, než se mohlo zdát, kdy přeci jen strach dělá svoje. V době svého vzniku mohlo jít o film, který by reflektoval každodenní strach mnoha občanů, po roce 1989 šlo už jen o vzpomínání na nemilou dobu, která byla (alespoň do velké míry) již pryč. Právě fakt, že přisluhovačům formálního totalitního režimu u nás není konec a praktiky jako právě tajné odposlouchávací nařízení se dodnes používají, ovšem přeci jen v Uchu zanechává nádech aktuálnosti a tím pádem ještě o ždibec větší sílu. Sám Jan Procházka býval členem Komunistické strany Československa, kdy zkušenosti s ní otisknul právě do příběhu o náměstkovi ministra Ludvíkovi. Už samotným tématem pochopitelně musel tehdejší cenzory film pobouřit, komunistům ovšem Ucho nedělá milé jméno například už na večírku, který události filmu rozběhne a kde je naprosto očividné, že nezáleží na funkci, člověk může jednou nepatrně zaškobrtnout a vše je ztracené. Leckdo by mohl namítnout, že se Kachyňovi podařilo uplést z hovna bič, to by bylo ovšem troufalé. Ucho totiž možná není opulentní a vystačí si na povrchu s malém, pravá síla tkví ovšem právě uvnitř, přesněji v tom, jak skutečně graduje atmosféra téhle nepříjemné psychologické podívané, kterou upevňuje nejen neskutečně silný výkon Jiřiny Bohdalové, které by člověk ženu na dně psychických sil z fleku uvěřil. Jak sebevíc poté vlastně může konec působit jako vystřízlivění a spása, na situaci ústředních hrdinů se v podstatě nic nemění. Ucho v podstatě nesází na pravý happy end, minimálně ne happy end v pravém slova smyslu. Těžko se vlastně dá věřit tomu, že by po tak psychicky náročné noci u Ludvíka a Anny náhle skončila paranoia či obavy. Doprovodná hudba Svatopluka Havelky už sama o sobě v průběhu filmu funguje poměrně mrazivě, jde ovšem jen o přimražení již tak nepříjemně mrazivosti. Ucho sice vzniklo v době a na místě, kde muselo automaticky dojít k zákazu, právě například snaha moderních filmařů o nepříjemné zpracování socialismu u nás často tak úplně nedopadá. Dá se přitom snadno věřit, že mnozí tvůrci čerpají právě například z Ucha (i proto, že jednoduše patří mezi elitu normalizačního filmového období), Ucho ovšem pořád mělo tak trochu výhodu v tom, že tvůrci to nepříjemné období zrovna skutečně prožívali. Režijní uchopení Karla Kachyni přitom není kdovíjak okázalé, právě jeho tvůrčí uchopení ovšem ty pocity paranoie umocnilo. Vzpomínání na večírek, kde dochází k nepříjemným detailům na obličej, kdy každá tvář vyvolává tak trochu jinou emoci (a jenom tím podněcuje pocity nejistoty hlavního hrdiny), hravé kamerové pohyby či práce s osvícením a sem tam i obrazovou kompozicí, to je prostě radost. Nejdůležitější je ovšem právě to věrohodné zobrazení klaustrofobie a vedení dvou fantastických herců, kteří před kamerou skutečně dokázali pocit, že si šáhli na dno psychických sil. Při natáčení tak odvážného projektu se nejspíš přeci jen dali nervy krájet. Ze všech trezorových filmů je Ucho jedním z těch nejslavnějších, dost možná právě i proto, že je nejspíš tím nejodvážnějším. Karel Kachyňa sice natočil i jiné velmi povedené záležitosti, Ucho přesto zůstane nejen jeho nejdůležitějším filmem, ale i tím nejpovedenějším.... () (menej) (viac)
Nesmírně odvážný film, který se může v dnešní době v klidu srovnávat s německým oscarovým Das Leben der Anderen z roku 2006. A to považme, že oba filmy dělí 36 let! Český film je mnohem komornější. Potemnělé stísněné prostředí spolu s černobílou kamerou, vytváří psychicky velmi depresivní atmosféru, které dominují mimořádné výkony Bohdalové s Brzobohatým. Zejména role zhroucené alkoholičky je od Bohdalové výjimečný výkon a jedna z mála vážných rolí, ve kterých jí můžeme vidět. Kachyňova obžaloba STB a jejích odposlechů je o to cennější, že reagovala přímo na momentální situaci. Přišel s tím v době, kdy se o tom všichni báli jen promluvit. Málokdo z nezasvědcených tušil, jak komunistická tajná policie funguje. I v tomto filmu jde spíš o varování před špatnými principy než o autenticitu komunistického policejního přístupu. Např. scéna, kdy to přišli „dokončit“, je významově přehnaná a nadsazená. Svůj účel ale splnila. Ukázala, že pokud jde o některé věci, člověk nemá přátele. Střídavé záchvaty strachu, hysterie, hádek, hledání logických východisek, přináší divákovi prostřednictvím mrazivých dialogů dvou lidí opravdu vypjatý zážitek. Dlouhá a děsivá noc. Probdělá noc, která předznamenává závan počínající normalizace. 84% ()
Galéria (8)
Zaujímavosti (25)
- Autorem scénáře je český prozaik a scenárista Jan Procházka. Ten s režisérem Karlem Kachyňou spolupracoval i na dalších filmech, kterými jsou Trápení (1961), Závrať (1962), Naděje (1963), Vysoká zeď (1964), Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966) a Noc nevěsty (1967). (Prochy38)
- Pozvání na kamerové zkoušky pro hlavní ženskou roli Anny obdrželo 10 adeptek, kromě Jiřiny Bohdalové například Jana Hlaváčová, Milena Dvorská, Karolina Slunéčková, Jiřina Jirásková a zpěvačka Eva Pilarová. Pro hlavní mužskou postavu Ludvíka byli kromě Radka Brzobohatého zvažováni Eduard Cupák, Vladimír Brabec, Luděk Munzar, Josef Somr, Josef Vinklář a Miroslav Zounar. Pro zajímavost - režisérovými favority pro hlavní role byli Vladimír Brabec a Jiřina Jirásková. (raininface)
- Hlavní postava Ludvík (Radoslav Brzobohatý) ve filmu zmiňuje, že pochází z Mohelnice. Jde o malé město v Olomouckém kraji, které je známé především tím, že zde byl 18. září 1685 při čarodějnických procesech upálen Kryštof Alois Lautner. (pornogrind)
Reklama