Vlak do stanice Nebe

Vlakem až do Nebe, k dědovi. Tam prý nikdy nebude válka. Jen slunce, které koulí očima, děsiví čerti, vodníci a lesní stvoření v dědově chalupě. Jenže válka je a němečtí vojáci přijíždějí i na vesnici... Poetika dětství, her, lásky i přátelství však v Kachyňově snímku převažuje a bezhlavý rytíř na bílém koni a strach o dvě myšky jsou v tom momentě mnohem děsivější než tisíce Němců kdesi doma v Praze... (05.11.2011)

Konec války dětskými očima plný typicky kachyňovské poetiky a fantazie. Nadchly mě krásné záběry na zimní krajinu s parními mašinkami. A taky samozřejmě geniální ústřední valčíková melodie od koho jiného než Zdenka Lišky. Vytknout by se tomu asi dala někdy až poněkud přehnaná naivita v dialozích hlavních dětských hrdinů. Dnešní děti by určitě uvažovaly trošku jinak. Kladu si tedy otázku, nakolik je může tento film ještě oslovit. Ale v kontextu československé tvorby počátku 70 let (normalizace) je celý ten film málem malý přírodní úkaz. (17.04.2017)

Půvabnou poetiku a hravou fantazii doprovází v tomto dětském filmu také nádherná hudba. Malá holčička odjíždí uprostřed válečné zimy z Němci obsazenéno města k dědečkovi do horské vsi, válkou zatím nedotčené, kde jediným hrozícím nebezpečím jsou akorát vši ve vlasech, které si můžete odnést z místní školy. Ale i tam nepřátelé jednou dorazí a je čas na hrdinství a partyzány, a to je věc, která mi k celkovému pojetí a zpracování filmu tak úplně neseděla. (05.05.2014)

„Kdo pije nemyslí, kdo myslí nepije. Stokrát do zítřka. Všichni co pili! A krasopisně!“ Moc hezký dětský film. Dětští představitelé jsou přirození a u žádného nemáte neodbytný pocit, že jen nechutně přehrává. Ale krom nich „hraje“ i místo, kde se natáčelo, spolu se zimou, a to vše díky nádherné Illíkově kameře (výborně doplňované Liškovou hudbou). Když si k tomu člověk připočte všechny ty stylové hrátky během snových a fantazijních představ, je opravdu radost se na film dívat. A užívat si tu atmosféru dětství, která z něho přímo sálá. A člověk pak filmu odpustí i tu občasnou naivitu. A podivný konec, který od „prozrazení“ působí poněkud nepatřičně a „hordou“ valící ze svahu trošku až směšně. Kvůli žánru to snad ani nešlo ukončit jinak, ale „pravděpodobnější“ závěr by filmu podle mě spíš pomohl. To ovšem nic nemění na tom, že se mi snímek líbil a oceňuju ho slušnými 4*. „Jakej pan Baudyš? Děda. Maminka je moje dcera. Jednou jsem byl u vás, tos ještě byla malá. Vozil jsem tě na kolotoči.“ - „Já se nepamatuju paneee…dědo.“ (12.03.2017)

Parní vláček, který čeká na posledního, co musel podojit kozu ... U toho škarohlída Kachyni mě vždycky fascinuje ta jeho poetika. Podle jeho manželky a dcery to byl velký morous a suchar, jakoby všechnu svou něhu a citlivost dal pouze do svých filmů a na jeho blízké mu nezbylo. Právě kousek pod Nebem v dědově chalupě si vyhrál přímo neskutečným způsobem. I když má film hodně dramatické okamžiky a pojednává o vážných věcech, přesto máme pocit, jakoby šlo o bezbřehou idylku viděnou dětským pohledem. Vždy jsem obdivovala s jakou lehkostí se obsazovaly dětské filmy, sázelo se na přirozenost, děti byly nejne fotogenické, ale uměly se nenuceně pohybovat před kamerou. Dospěláci jaky by byli jen do počtu. Celý příběh má navíc správně podchycenou atmosféru, zachycuje svět, který už není, ale prostřednictvím filmového záznamu se do něj můžeme přenést a takřka dýchat stejný vzduch. Propracované scény zaujmou v průběhu celého filmu, mě však utvěl závěrečný záběr na kolejích - Franta s krávou, děda se psem - velké zvíře, malý člověk, velký člověk malé zvíře, vycentrovaní přesně do středu. Film, který má všechno, jak má být - hudba podtrhuje děj, ale nikde nepřekáží. Illík za kamerou dokázal vždycky vykouzil pěkné obrazy a Hájek jako nejlepší střihač 60. let zase dokáže vybrat přesně to správné ani o chlup víc. A to dává dohromady pohodový divácký zážitek. (06.05.2014)