Matrix Resurrections

(Do vět seskupené analytické postřehy a metakritické špílce.) Žijící meme Slavoj Žižek v souvislosti s prvním MATRIXEM uvedl, že film je určený pro dva typy publika: idioty, kteří jsou cílovkou, a pseudointelektuály, kteří budou prezentovat svou obeznámenost různými náboženskými, filozofickými, společenskými ad. koncepty, protože snímek v tomto funguje jako Rorschachův test. Svou neomarxistickou interpretací prvních dvou dílů se následně přiřadil ke druhé skupině diváctva. Výklad slovinského socialisty je v RESURRECTIONS nepřímo zmiňován. (Nikoliv v toaletní scéně Morfeem, jak tvrdí někteří pseudointelektuální publicisté, protože ta odkazuje na výrok Karla Marxe o tragédii a frašce. Chápu ale, že vousatí a pupkatí rudoši jsou ve svátečním období Santa Clause snadno zaměnitelní.) Kdybych měl parafrázovat popfilozofického požírače hotdogů, MATRIX RESURRECTIONS v prvé řadě není pro "idioty", což bych pro potřeby komentáře přeložil méně ofenzivně do ecovského pojmu "naivní publikum", které má potřebu podléhat fikci a je iritováno čímkoliv rozrušujícím, vybočujícím z dobových norem. Pseudointelektuál*ky, transformovaní*é na pseudoprogresivist*k*y, si i tentokrát něco najdou. Vyložit snímek třeba prostřednictvím queer čtení jako trans nevyžaduje moc velkého úsilí. Vše - odmítnutí dead-namingu ze strany Trinity/Tiffany i Strojů, Thomasova/Neova tělesná dysmorfie při pohledech do zrcadla, jezení modrých pilulek, nestálost a mnohost identit v případě Morfea/Smitha anebo Trinity/Tiffany/Bugs - je velmi explicitní (stejně jako kritika neoliberalismu na příkladu korporátní kultury a komodifikace značek).__________ Co zůstává stranou dojmů zhrzeného naivního publika a pseudoprogresivistů/ek, je estetická pozoruhodnost a výlučnost MATRIX RESURRECTIONS. Pro Wachowskou platí, že žánrové vyprávění jí je pouze záminkou k experimentování: 1.) experimentování s možnostmi vůči klasicismu se vymezujícího vyprávění (např. mind-game u MATRIXU či síťová narace u ATLASU MRAKŮ a SENSE8); 2.) experimentování s dějinami audiovize (např. pastiše - neonoir revidující reprezentaci a úlohu femme fatale a homme fatale v PASTI); 3.) experimentování s montáží (např. různé stíračky objektem ve SPEED RACEROVI, několik žánrově, časově a prostorově odlišených linií sbíhajících se v ATLASU MRAKU, různé typy - intelektuální, senzuální - montáže v SENSE8); 4.) experimentování s médiem a rozmanitými mediálními relacemi (např. MATRIX nabývající podobu zfilmovaného grafického románu s důrazem na rozfázování až zastavení času, transmedialita matrixovské franšízy, adaptování postupů z mangy a anime do hraného počinu ve SPEED RACEROVI). Hlavní důvod krajně rozporuplného přijetí RESURRECTIONS shledávám v kontroverzním rozhodnutí souvisejícím s bodem č. 2 (experimentování s dějinami audiovize), protože tentokrát se Wachowská se svým spisovatelsko-scenáristickým týmem rozhodla vztahovat k matrixovské franšíze jako popkulturnímu produktu a symptomu doby, který je podrobován jízlivému komentáři i kritice, rekontextualizaci a revizi. Zatímco MATRIX odkazoval na Baudrillardovu koncepci simulací a simulaker, kterou simplifikoval až dezinterpretoval svým alespoň v jedničce dodržovaným binárním pojetím, RESURRECTIONS jakoby vycházelo z věty zmíněného filozofického béčka o nostalgii, která sílí tím víc, čím ustupuje realita - a zároveň jízlivě reagovala na Baudrillardovu kritiku matrixovské trilogie, že jsou to díla, která by Matrix vyprodukoval o sobě samém. Přitom jde o rekonstrukci i dekonstrukci v jednom: např. první korporátní akt RESURRECTIONS upomíná na MATRIX, který spadal k trendu cubicle movies satirizujících korporáty, ale tentokrát se glosuje a satirizuje korporátní nostalgie po značkách.__________ Ať se k dané odvážné volbě posílení metafikčnosti kdokoliv postaví jakkoliv, RESURRECTIONS nelze upřít formální nápaditost a pozoruhodnost, byť tak mnozí esteticky necitliví činí. (Mmch metafikce je filmovědný pojem, který mnozí komentátoři marně hledají, protože "meta" samo o sobě nic neznamená, jelikož předložka znamenající "o/přesahující něco" bez následného kořene slova vypovídá leda o bezmyšlenkovitém přejímání anglicismů s původními řeckými kořeny. Navíc metafikční byla už matrixovská trilogie, nikoliv ale tak výrazně: tematizovala mytickou cestu hrdiny a věci s daným paradigmatem spojené, predestinaci, kauzalitu apod.) Co se týče oné formální výlučnosti, například velmi uvědoměle se pracuje s několika typy obrazů: 1.) ty, které svým napodobováním upomínají na dřívější matrixovské texty (např. variace matrixovského prologu, variace chateu bitky z RELOADED), ale pojímají je esteticky schválně jinak (modré tónování nahrazující zelenou, vyprázděnost mizanscény oproti její přebujelosti...); 2.) ty, které jsou přiznaně digitální, následkem čehož distancují publikum (simulace jako souboj v dojo, spřádání plánů nad studnou); 3.) ty, které pracují s autentizujícími postupy - přírodní a přirozené svícení v podobě paprsků slunce, osvětlení pomocí pouličních zdrojů, baterek na puškách anebo výbuchů, což naopak publikum spíše vtahuje; 4.) ty, které kombinují uvedené, následkem čehož je diváctvo vtahováno i vyhazováno při sledování.__________ Zvolený postup nemusí a taky nesedne každému, ale je jedním z příkladů estetické pozoruhodnosti, protože většina zejména superhrdinských blockbusterů poslední dekádu desaturuje obraz ve snaze docílit zdání fotorealističnosti triků. Zato RESURRECTIONS pracuje spíše s teplou barevnou paletou (významotvorné nakládání s modrou a červenou i žlutou) a výraznými kontrasty (extrémně nízká hloubka ostrosti v dialogových scénách a naopak extrémní hloubka ostrosti ve /velkých/ celcích, přidávání matrixovského kódu do obrazu s přirozeným zdrojem světla), hyperrealistické triky přiznává, staví na odiv a pojednává o nich (např. anti-bullet-time).__________ Co do práce s časem a prostorem jde znovu o malou revoluci, po které v souvislosti s akcí volají esteticky necitliví fanoušci. Jenom telegraficky, co mě zrovna napadá z toho na úrovni stylu pozoruhodného anebo jednoduše nápaditého: přechody mezi několika geograficky vzdálenými prostory v rámci jednoho záběru (Kulešov upgraded); přeplněnost figur v předkamerovém prostoru s řadou vtipných detailů v rekvizitách anebo kostýmech u atrakčních sekvencí; předkamerový prostor rekonstruující a zároveň dekonstruující povědomé z předchozích částí (Merovejec potřebující nákladnou rekonstrukci, zatímco Morfeus, Neo a Smith svádí bitku evokující scenérií tu ze záchodků a stanice metra z jedničky a závěrečnou ze skladu z trojky); vnitrozáběrová montáž přímo užívající záběry z předchozích částí a komentujících zrádnost nostalgie (stejně tak ta práce s odrazovými plochami v prvních dvou aktech!); cyklická montáž věci s mírnými variacemi opakující na místo rozvíjení dění v čase (např. "Morfeova/Smithova" krátká montáž a Thomasova/Neova montáž ke konci prvního aktu - včetně variování napříč těmito montážemi, viz "Morfeus" a "Thomas" před zrcadlem a v tělocvičně); různé pojetí temporality v prostoru (viz anti-bullet-time: tři různé rychlosti pohybu v časo-prostoru, přičemž jsou do toho ještě vloženy flashbacky, nebo Wachowských oblíbená montáž plánování, která zde zabere celých deset minut projekce a střídá několik časových a prostorových rovin)... Plus mě nemálo baví práce s hudbou. Tou, která není součástí světa příběhu a která překvapivým způsobem upomíná na témata a motivy skladatele Dona Davise (agentské/Smithovo téma zazní při objevení se Morfea před Bugs, naopak milostné a hrdinské je zužitkováno v klimaxu s novým vyzněním). I tou, která je součástí světa příběh a k níž se přistupuje podobně hravě jako k orchestrální (např. Thomas poslouchající v kanclu Propellerheads, White Rabbit užité u nostalgického traileru zde zní v montáži vysmívající se představám publika a korporátu o tom, co by sequel ne/měl obsahovat).__________ Pokud bych měl přistoupit na argumentaci postav v rámci metafikční roviny snímku, že populární kultura je založena na neustálém převypravování, leda se mění tváře, scenérie a někdy vyznění, platí následující: Wachowská dosahuje originality ne nutně myšlenkové (fuck off idiotům užívajících nic-protože-všechno-znamenající-nálepku "woke" jako odsudek ale cením), nýbrž filmařské. A nezapomíná přitom být hravá. I proto je spolu s podobně konceptuálně odvážným ČASEM od Shyamalana pro mě MATRIX RESURRECTIONS nejlepším kinofilmem tohoto roku. (24.12.2021) (menej) (viac)