Hudba z Marsu

Nepřísluší mi, nějak tady mentorovat, ale označovat Hudbu z Marsu za komunistickou sračku mě vážně vytáčí. Ano, jde o film z padesátých let, a ano, je proto plný tendenčnosti. Ale copak si nikdo další nevšímá drobných i větších narážek na režim? Vždyť postava předsedy Řeháka je karikatura. "O člověka se začneme starat v příštím čtvrtletí",náměstek: "A jak vy tady vůbec žijete?" Řehák: "V pondělí máme kruh zlepšovatelů, v úterý novátorský kroužek, ve tředu lidový kurz ruštiny..." A co úvodní kolize? Ministerstvo podpoří kulturní život zaměstnanců fabriky tím, že jim dá hudební nástroje, aniž by o ně prosili. To je nápad ujetý i na socialistickou republiku. Jako další mě napadá postava představovaná Lubomírem Lipským. Jeho pracovník SPKPL všude chrlí plané plamené projevy. Když se někdo zeptá, člena vládní delegace, co zkratka znamená, odvětí, že nejspíš jako vždycky - "svaz, sdružení, spolek, na tom přece nesejde". Kdo chtěl v padesátých letech točit, musel být buď prominent nebo musel dokázat socialistické smýšlení. Kadár s Klosem tohle socialistické smýšlení převedli na plátno často až absurdně a za jejich režií je cítit trn nesouhlasu. Pokud si připočtu vtípky, jejichž zdrojem je mimo jiné i kamera, a formální zpracování vůbec, plejádu úžasných herců (nejen Oldřicha Nového, ale rozhodně třeba Marvana, Effu a další) a v neposlední řadě ignorantské a řekl bych až nenávistné komentáře, které jsem si zde přečetl, dávám plný počet. A pokud by někdo namítal, že točit takovéhle filmy, to filmaři neměli točit vůbec, jsem ochotný se s ním hádat, protože o žádný film Kadára a Klose bych nerad přišel. (29.01.2010)

„Takhle máme vybudovat socialismus?“, rozčiluje se Jaroslav Marvan nad svými soudruhy, načež mu je záhy ukázána ta správná budovatelská cesta – společnou prací dokážeme zázraky nejen v plnění Plánu, ale i na hudebním poli. Z Prahy přijede náměstek (taky vám tak připomíná Stalina?), rozdá nástroje, a hudbo hraj! Z počátku je to hrůza. Člověk pod tím návalem propagandy nerozpozná nic osobitějšího. Pak se ale pomaloučku začne rozjíždět poměrně příjemná komedie (v podstatě už je to film pro pamětníky), slušně obsazená, s několika skutečně hezkými nápady (tlukot srdce vystrašeného muzikanta udá rytmus celé kapele; scéna, kdy náměstek rozdává nástroje bez střihu zešedne a změní se v obraz v televizi). Taky mám rád postavu Oldřicha Nového. Sice se dá chápat jako člověk, který za První republiky neuspěl, a až v socialismu mu někdo začne rozumět, ale vidím to i trochu jinak. Jeho postava jako by do děje vdechovala jakýsi západní, volnější styl myšlení, který dodá smysl tupému dělnickému životu ostatních hrdinů. Je těžké odvrátit oči od ideologického rastru příběhu, ale byla by škoda ignorovat některé nesporné kvality. (13.02.2006)

Bezesporu jeden z nejhorších filmů, co jsem kdy viděl. Na rozdíl od jiných komunistických perel tady není ani nechěný humor, No, možná časem dozraju do stádia, kdy mi přjde vtipné sledovat, jak se někdo snaží o humor a zoufale mu to nejde. Vlastně u se do něj pomalu dostávám, zvyšuju na jednu hvězdu a za pět let si dám repete. (30.10.2014)

K tomuto filmu mám blízký emocionální vztah, protože jsem ho poprvé viděl při své hospitalizaci v psychiatrické léčebně v Bohnicích a v ne příliš dobrém psychickém rozpoložení. Naštěstí jsem byl pod vlivem antipsychotik, takže jsem si film vážně užil i přesto, že je ideologicky značně zabarvený (do ruda). (08.07.2023)

"Tak takhle ten socialismus nevybudujeme!"....huláká Jaroslav Marvan. Má tam dost hroznou roli, ještě více mi bylo líto Oldy Nového. Má tam monolog, kde sám sebe charakterizuje jako obět doby. To je velká pravda. Vidět prvorepublikového elegána v takovém hnoji... :( . Pepíček Bek odvádí svou klasiku, jako vždy je plný elánu a dokonce hláškuje: "já si dám chleba s maceškou"! O samotném ději nemá smysl psát. I v této frašce funguje kouzlo nechtěného. Vidět zpívajícího traktoristu s družstevníky... :), prostě se nejde nesmát. (15.06.2010)