Zlaté časy rozhlasu

Allen se tentokrát vyznamenal především námětem. Vzal své vzpomínky na dětství a různé skečovité scénky a všechno poslepoval do nostalgické koláže, jejímž pojivem je vysílání rádia coby média, jež nejen doprovází, ale i určuje osudy postav. Díky téhle koncepci pak film může sledovat několik dějových rovin a přepínat z veselé do posmutnělé atmosféry, aniž by to působilo rušivě, neboť zde vlastně není hlavní rolí nějaká postava, ale právě rádio. Vymyslet na takovýchto základech film, který by držel pohromadě a fungoval by, je obdivuhodné. (21.11.2011)

Nostalgií prodchnuté retro s odkazy na autorovy vzpomínky z doby, kdy bylo rádio dalším členem domácnosti a hlavním zdrojem informací o okolním světě...film příjemně plyne na radiových vlnách a melodiích amerických čtyřicátých let, které propojují humorné příhody z autorova dětství...velmi pohodový a příjemný film! (25.05.2013)

Krásna spomienková udalosť. Vraciame sa k pôvodným skečom Woodyho Allena, kde je jeden vtip a jedna nepravdepodobná epizóda nahromadená jedna na druhú. A páči sa mi to. Nemá to síce ucelenú štruktúru, ale má to atmosféru neskorších Woodyho veľdiel a pritom niečo z jeho pôvodnej originálnosti. Množstvo epizódnych postavičiek a množstvo skvelých nápadov a odkazov na históriu. Wellsova Vojna svetov je podporená parádnou scénou. Vidno, že Woody vie spájať prirodzené momenty a robiť z nich niečo viac. Páčilo sa mi to a kopec krát som sa nasmial. Jeden z ďalších filmov v ktorých Woody ( aj ako rozprávač) kraľuje. (23.04.2014)

Bože, ten sentiment! Samozřejmě, je to dobový film, ale určitě ho ocení každý, kdo byl někdy klukem, popřípadě prožíval svoje dětství, popřípadě kus dítěte nosí stále s sebou. I když se snímek odehrává na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Člověku, který splňuje aspoň jednu z těchto možností, dojde, co prožil, o co se snažil, po čem toužil, co ztratil, čeho se bál, čeho chtěl dosáhnout, z čeho se radoval, co očekával, co miloval, k čemu se upínal a co prožíval. Ze začátku a v první půli filmu jsem měl o hodnocení filmu malé pochybnosti, které byly však bezpečně rozptýleny rolemi Mii Farrow a Jeffa Danielse a scénou na střeše. ALE SY PŘÍŠTÍ TÝDEN RODINU NEOPUSTIL. A ANI DALŠÍ TÝDEN. A TETA ČEKALA DÁL NA SVOU VELKOU LÁSKU. ALE TEN VEČER JSME SI UŽILI. (29.11.2005)

Mistrovské dílo subtilního neurotika je pozoruhodnou skládankou života židovské newyorské komunity. Tvrzení, že Allen je v tomto svém filmu nepřítomný, neobstojí; opak je pravdou; je jeho hlavní postavou. Židovská vnitroměstská lokalita a velkorodinná pospolitost, ve které budoucí umělec prožívá své dětství, vybuchuje tu gejzíry radosti, tu smutku a zmaru. Současně se dostáváme i za tyto úzké meze: co chvíli dýchne doznívající krize, v druhé polovině se k tomu přidává americká válečná každodennost. Druhá hrdinka, postava rozhlasové hvězdičky hraná mistrovsky Miou Farrowovou, v sobě soustřeďuje průměrné američanství té doby (příliš se nezměnilo); scéna s gangstrem, v níž si slzy podávají ruku s humorem až přečernalým, je jedinečná. Mnoho autentického vložil velký Američan i do postižení a přiblížení rozhlasového prostředí. Dokonalé režijní vedení herců, promyšlený scénář, velkorysá a přitom historicky přesná výprava, to všechno vytváří obraz doby, která je pozoruhodnou a osobitou americkou reflexí doby, kterou si dnes vybavují už jen ti nejstarší. Doby nostalgické, napínavé, přelomové a ve scénách vítězství a vrcholných okamžiků také přitažlivě opojné. Doby Allenova předstříbrného větru. ZLATÉ ČASY nejenže patří k Allenovým vrcholným dílům, ale navíc ukazují mnohostrannost a skutečný rozsah jeho nevšedního talentu a nesporné umělecké velikosti. (25.03.2015)