Smrt si říká Engelchen

Subjektivně na silné čtyři, objektivně, když jsem si to v hlavě zrekapituloval, plná palba. Moje druhé setkání s dvojicí Kadár/Klos a podruhé je z toho hutný válečný film, tentokrát ne psychologický jako špičkový Obchod na korze, ale vyloženě válečný se vším všudy - střílení zajatců, řežba s nacisty, partyzáni, věšení a upalování civilistů. Obsahové hledisko tedy za jedna a i technicky je to excelentně natočené - flashbacky, neuzavřený konec a perfektní příběh. Tohle je za mě film do žebříčku a ne ty utahané, ukecané a nicneříkající škváry, kterých je to tu plné. Za mě nejlepší válečný film, jaký jsme kdy natočili a na svou dobu to musela být nepředstavitelná brutalita. 100% (09.02.2022)

Podle mého se jedná o nejlepší českoslovesnký ryze válečný film. Pánové Kadár a Klos vytvořili nadčasový film, který bezpochyby patří ne do zlatého, ale do platinového fondu československé kinematografie a světového válečného filmu vůbec. Scénář střídá dvě časové linie. Při pobytu na nemocničním lůžku, se prostřednictvím retrospektivních prostřihů dozvídáme co se vlastrně stalo. Těmto flashbackům napomáhají geniální střihové triky, které jsou pastvou pro oči každého náročnějšího filmového diváka. Kamera je také úchvatná, za zmínku stojí například dlouhý dynamický švenk v počátku filmu, který působí skutečně luxusně a sugestivně dovytváří atmosféru války. Temnou atmosféru nacistické hrozby také napomáhá navodit depresivní filmová kulisa Zdeňka Lišky. (11.05.2009)

Skutečně mistrná adaptace autobiografického románu Ladislava Mňačka, kterou si režisérský tandem Ján Kadár a Elmar Klos nevybral náhodou, druhá světová válka pro ně byla totiž také životním tématem. Válka je zdrojem neobyčejně silných příběhů a také měřitelkou morálních hodnot, mezní situace jasně tříbí charakter a oddělují hrdiny od nehrdinů. Takové filmy se také v době socialistického realismu po roce 1948 objevovaly jak na běžícím pásu. Heroické a plné schematismů. Smrt si říká Engelchen má však ve svém středu postavu Marty, hrdinku velmi reálnou, především ve své komplexnosti a složitosti. Retrospektivní forma vyprávění umožňuje nahlížet také na hlavního hrdinu Pavla nejen jako na heroického partyzána, ale ukazuje i jinou tvář odboje (poprava německého důstojníka, pochybnosti o sobě samém, rezignace...). Kadárův a Klosův film je vlastně prolomením dobového tabu, neslušelo, ba ani nesmělo se pochybovat o obraze hrdinného československého odboje a postavy odbojáře, samozřejmě komunisty. A hle ta realistická proměna - náhle tu máme českého partyzána, který se neštítí mučit zajatce, ruský partyzán zraní a zabije sám sebe při hloupé manipulaci s protitankovou střelou, všichni tu celkem dost pijí a většina i souloží, nikdo se nikde výslovně nehlásí ke komunistické straně, na stranu partyzánské bojůvky se dokonce přidají i němečtí dezertéři, Němci tak pomáhají Čechům a Slovákům s odbojem ... Protlačit tohle všechno v roce 1963 přes systém schvalovacích komisí musel být malý zázrak. A přese všechno dříve zmíněné, ale možná právě proto působí celé drama naprosto věrohodně a realisticky, vjem autentičnosti dodává skvostná výprava i vynikající formální stránka filmu, v níž najdeme řadu nadčasově působících výrazových prostředků - vynikající kamerové scény (už úvodní přestřelka v ulicích Zlína s dechberoucími kamerovými jízdami je na svou dobu neuvěřitelná) i experimentální subjektivní kameru, asociativní montáž využívající řadu originálních střihových přechodů (záhyby čepce řádové ošetřující sestry střihem na horskou bystřinu) a i samy flashbacky a retrospektivní styl vyprávění řádně předběhly svou dobu... Samozřejmostí je vynikající hudední podkres klasika československé filmové hudby Zdeňka Lišky, který jako obvykle podbarvil filmové scény hodně expresivní kompozicí. Pominout nelze ani herecké výkony, kterým vévodí samozřejmě především Jan Kačer, už jen typologicky je to herec, který může oslovit diváka daleko za hranicemi naší země a který tu tak moc chybí v současné herecké generaci. Dnes máme totiž doslova deficit národních hrdinů a s tím souvisí i absence herců, kteří by někoho takového mohli hrát. Jan Kačer (filmovým) hrdinou bezesporu byl... ,,Všechno je jasné až v dějepise, v životě dělá člověk chybu za chybou..." (29.12.2011)

,,My si tady hrajeme s kdejakou rýmou a s takovými případy, jako jste vy, a zatím... Stopadesát tisíc mrtvých." Asi jeden z najpůsobivějších československých válečných filmů. Značný podíl na kvalitách nese osobitá forma vyprávění, kde se veškeré scény z války odehrávají v retrospektivách coby vzpomínky a sny hlavního hrdiny - pacienta s postřelenou nohou. Dochází zde tak nejen k pozoruhodné filmařině, podpořené excelentní kamerou, ale i zajímavých konfrontací událostí, např. radostní euforie nad postřílením velké skupiny nacistů verzus radost nad pocitěním prstů na raněné noze. Jako nejsilnější konfrontaci v tomto směru zmiňuju pak vzpomínku na vypálení paseky verzus zprávu z novin o atomové bombě v Hirošimě. Film navzdory nadprůměrné délce snad nemá výrazněji slabšího místa, neustále napíná diváka postupným vyplňováním příběhu, z nějž už známe současnost a útržky z minulosti a i ten kousek místního patosu popři všem hravě ztratí. Snímkem vládnou vynikající herecké výkony všech zúčastněných v komorních i "akčních" scénách, z nichž se vedle Jana Kačera oplatí zmínit Martina Růžka v roli doktora a málo známou, předčasně zesnulou slovensku Evu Polákovou, která ztvárnila hlavní ženskou postavu rozporuplné Marty. Jednou z nezapomenutelných scén byla ta, kdy Marta plná sebavědomí si přichází sama uprostřed přepadení nacistů zastřelit "svého" generála. (90%) (Filmová výzva 2018 - Karlas) (19.08.2018)

Na dobu vzniku velice odvážné ztvárnění skrytější strany války. Však za něj také autoři nedošli hned ocenění. Němci střílející Němce, cena lidského života prakticky žádná, vina a trest... Postavy se chovají jako lidé a ani hrdinové nemusejí mít lehké spaní. Hodně těžká deprese, o to horší, že podle skutečných událostí. (11.09.2019)