Ariel

ocenenia : MFF Moskva 1989 - Najlepší herec (Turo Pajala), Cena FIPRESCI ◘◘◘◘ vynikajúce skĺbenie sociálnej drámy, krimifilmu, k tomu štipka seversky odmeranej romantiky, melanchólie a skepticizmu, + celé okorenené nenapodobiteľným fínskym (alebo "kaurismäkiovským" ? :) strohým ale o to vtipnejším čiernym humorom.... priamy ťah na bránu, bez akýchkoľvek zbytočných kľučiek, umeleckých eskapád a slov.... vrelo odporúčam ;) .... a užívateľ "sochoking" má veľmi výstižný komentár ;) na mňa celý film, napriek útrapám, ktorými postavy prechádzajú, zapôsobil rovnako pozitívne a "životabudičsky" :) (08.01.2011)

Nemám moc ráda Kaurismäkiho filmy, v nichž jsou prvky krimi či thrilleru, byť jsou oba žánry zparodovány. V Arielu potěšil a úsměv na tváři vyloudil alespoň Matti Pellonpää, který vyskočil z herecké škatulky s nápisem "nesmělý outsider" rovnou do vězení. A v roli protřelého, zkušeného kriminálníka, jenž zosnuje spolu s jedním kumpánem útěk z vězeňské cely, rozhodně nezklamal. (15.02.2009)

Pre mňa veľké prekvapenie. Funguje to. Síce to má veľa spoločného s Jarmuschom, ale na to serie pes. Prvýkrát sa tá Kaurismäkiho fascinácia robotníckou triedou a podivnými ksichtmi vyplatila. Turo Pajala a Matti Pellonpää sú nezabudnuteľní. Obidvaja sú strašne nešikovný, ale majú srdce na správnom mieste. Dokonca tu funguje aj tá kritika súčasného systému a aj prerod z dobráka na človeka čo chce len prežiť. Stále mi síce vadí chladnosť v dialógoch, čo je prvok ktorý je všadeprítomný v každom filme tohto fínskeho nezávisláka, ale inak je to príjemne prekvapenie. Zabával som sa a pevne verím , že ma takto milo prekvapia aj jeho ďalšie filmy. (26.08.2014)

Normálka , kedˇ idete do divočiny , musíte mať so sebou minimálne rambo kudlu , v ktorej rúčke máte sirku , kompas , háčiky na ryby a ja neviem čo ešte , ale kedˇ ste houmles , Kaurismäkiho houmles , tak musíte mať rádio , cigy , ráno kafčo a ako vidím , cadillac ! Toto bol pre mňa najnadupanejší gangsterský film všetkých čias !!! Opäť raz mám chuť žiť ! (07.09.2010)

Kdybych chtěl být hnusně patetický, napíšu něco v tom smyslu, že neznám režiséra, který by svým filmovým dílem složil lepší hold lidské obyčejnosti (nebo snad lépe obyčejnému člověku), než Aki Kaurismäki, nebo něco v tom smyslu... A přitom ten hold neskládá úplně vážně, ale s tragikomickou nadsázkou. Už hodně dlouho se chystám zopáknout si podstatnou část jeho filmografie a konečně nastal čas. Začínám Arielem, kterým se prý poprvé proslavil a který už celý stoprocentně jede v nezaměnitelném režisérově stylu. Hlavní hrdina je typický Kaurismäkiho smolař, semletý mašinérií společenského systému a souhrou nešťastných okolností, který přesto stojí pořád zpříma, pod bičem osudu se nehrbí a z jeho ran si viditelně nic nedělá, nefňuká, nekňourá, nestěžuje si, snáší je mlčenlivě, stoicky a s hrdostí. Chce se živit poctivě, dělnicky, ale když mu to nebylo umožněno, zařídí se po svém. Z celého filmu se mi nejvíc líbí, jak Taisto ve vězeňské dílně tajně vysoustruží ocelový zásnubní prsten pro svou milou - typický (a nádherný) příklad Kaurismäkiho svérázné poetiky obyčejnosti. Silné čtyři. (10.02.2015)