Drž si šátek, Tatjano

Rock 'n' Roll je nesmrtelnej a Elvis žije! Takže, klucí, než zítra vyrazíte ven balit pěkný holky, tak si nezapomeňte nasadit raybány, upravte si vous do úzkého knírku, přesně tak, jak ho nosí čtyři ze tří mušketýrů, projeďte si vlasy tam a zpět pomádou a zařvěte hlasité „yeah“. Ve svém oblíbeném klubu počkejte, až dýdžej začne hrát třeba něco od Chucka Berryho, vtrhněte na parket a rozjeďte svůj nezapomenutelný „dug step“, je to přesně ten pohyb, kdy jednu nohu taháte po podiu a druhou si pomáháte dopředu lehkým nakopáváním. Když u toho nezapomenete na pořádnej drive a zvládnete si u takřka sexuálních tanečních kroků nevykloubit kyčel, tak vám slibuji, že budete za stejný libový frajery jako jsou krejčí Valto spolu s automechanikem Reinem z tohohle Kaurismäkiho filmu. Použité zdroje ke komentáři: nějaká stará tlustá knížka o rocku. (18.02.2015)

Na své si přijdou především milovníci kávy, vodky, cigaret a dlouhého předlouhého mlčení. Jinak asi v polovině filmu zazněla z úst jedné hrdinek věta příznačná pro celou tuhle nezvyklou road-movie: "Já se začínám nudit. A ty?" Faktem je, že až na pár výjimečných dialogů si na téhle cestě člověk moc zábavy neužil. Být film delší, tak nevím, nevím... (12.12.2008)

Aki Kaurismäki má krásnou úchylku. Dovede natočit film o lidech, kteří nic neznamenají, nic nedělají, pouze chlastaj a kouřej. V tomto případě jsou to ještě impotenti. Matti Pellonpää, legendární finský herec je v tomto road movie neskutečně skvělý. Většinu filmů vypínám po 14. minutě, tady jsem po tom ani jednou nezatoužil. Co ti mlčenliví blbci ještě poserou? "V 62. jsem byl na lyžích v Československu. Pak nás vzali na nějakou zříceninu do Hradce Králového. Proč se kodrcat až sem, zřícenin máme dost a autobus byl plný vodky." (14.10.2012)

Viděl jsem na MFF Karlovy Vary - tehdy. Příběh je subtilní a vyprávěný spíše mimkou herců, pohledy, drobnými gesty. Je tedy třeba, aby si divák trochu dával pozor, protože tito dva introverti až na půdu (a myslím, že hodně introvertů se v tom filmu pozná) toho - stejně jako jiní introverti - moc nenamluví. A když potkají dvě podobné bytosti, avšak opačného pohlaví, z běžné road movie se stává milostný příběh, opět vyprávěný intorvertně úsporným způsobem, a to zcela dokonale. Nikdy bych neřekl, že mne dostane (při vědomí všeho, co se odehrálo do té doby), když si někdo někomu jen položí hlavu na rameno. Protože v té scéně je všechno a kompletně shrnuje vše doposud řečené i naznačené. (28.05.2018)

Road movie pro introvertní alternativce. Dlouhá, dlouhá mlčení a absudrní chování zúčastněných nejsou pro každého, ale pro, kupříkladu, milovníka starých Jarmuschových filmů ke Kaurismäki úplně v normě. Pro mě je tohle setkání dvou Finů, Estonky a Rusky (Klaudia: "Finové jsou pitomci" - to jsem se fakt zasmál!) , podobně jako u jiných Kaurismäkiho filmů, příběhem o hledání štěstí a obecně svého místa v životě - z režisérova pohledu jsou jeho hrdinové nedospělí, určitě traumatizovaní a nevědí, jak se sebou a hlavně s okolím naložit, ale nejistě a složitě to zkouší. A tahle road movie vlastně končí dobře pro oba Finy - ve své dospělosti oba podstatně pokročili. (14.08.2019)