X-Men: Dark Phoenix

X-Men se vrátili tam, kde začínali, a Dark Phoenix je super film hlavně díky tomu, že mu stejně jako prvním dvěma Singerovým snímkům tak záleží na postavách. Prim opět hrají dialogy a emoce a akční scény slouží hlavně jako efektní cesta vedoucí právě k tomu, co mutantí ságu kdysi odlišilo od ostatních komiksových filmů a udělalo z ní dospělou podívanou s prostorem pro zamyšlení. Kdyby se scénář Dark Phoenix podařilo napsat a natočit v roce 2006 namísto Posledního vzdoru, byl by to úžasný závěr trilogie. Takhle je to úžasný závěr trochu rozkolísané a zmatené ságy, která se sice postupně jaksi ztratila sama v sobě, ale vždy se dokázala najít. Po herecké stránce nemám co vytknout, z příběhu bych samozřejmě kromě Jean rád vyzdvihl chybujícího Profesora X, no a režijně mě Simon Kinberg potěšil stejně jako scenárista - teď nemluvím jen o božím vlakovém finále, ale hlavně o tom všudypřítomném napětí a oprávněném pocitu osudovosti, který se mu (i díky Zimmerově hudbě) podařilo vyvolat. (12.06.2019)

Bezpohlavní prefabrikát, ve kterém není nic, co by vás mohlo bavit, nebo iritovat. Prostě to jen konstantně nudí. Neexistujícím budováním postav, neexistujícím dějem, totálně plakátovými padouchy, kteří mají charisma asi jako lepra, a samozřejmě totální absencí emocí a charismatu kohokoli, kdo není Fassbender/McAvoy. Očividně stokrát přepsaný scénář režírovaný impotentem bez vize, nápadů a vůbec záchvěvů kreativity. V tomhle filmu není absolutně NIC. I ten Zimmer jen recykluje ostčka Andělů a démonů a Inception. (06.06.2019)

Po těch všech rumorech, přetáčkách, nepřesvědčivých ohlasech, dojmech i recenzích jsem čekal ledacos, ale víte vy co, občas je lepší, když si člověk uvědomí, že má vlastní hlavu a vlastní názor a o kvalitách filmu se přesvědčí sám. Dark Phoenix není tak osudová jako Endgame, ačkoliv de facto uzavírá ještě o dekádu delší éru, nicméně je v ní prakticky všechno správně a navzdory produkčnímu vývoji se na to skvěle kouká. Těžko říci, kde vlastně začít. Tato druhá adaptace Phoenix ságy je čtvrtý díl soft-rebootované x-menovské série a já v době fascinace trilogiemi nevěřil, že se podaří upsat znovu všechny herce a plnohodnotný čtvrtý díl vznikne. Sice v malinko jiném provedení, než bylo původně v plánu (rozdělení na dva díly by bylo naprosto zbytečné), ale dle slov herců na tom má zásluhu hlavně Simon Kinberg. Dlouholetý scénárista a producent u Foxů, ovšem také papírově nezkušený režisér - který ale dokončoval hned několik nepovedených projektů (Fantastic Four) po nezbedných tvůrcích (Brian Singer). Ve štábu nicméně oblíbený a je to znát, jelikož i z nepopulárních tváří z převážně předchozího dílu (neoblíbená Apokalypsa a nová Jean, Storm a Nightcrawler) či pouze v mých očích neoblíbených (Nicholas Hoult) dokáže vymáčknout maximum a alespoň částečně tak skrýt jejich antipatie. Zbytek vyvažuje Michael Fassbender, který zůstává i nadále v mnohém smyslu neuvěřitelný a překvapilo mě, že se vrátila i JLaw, která z nového obsazení brblala zdaleka nejvíce. O Jessice Chastain a její low cost scrullské rase (těch paralel ke Captain Marvel je tu mnohem víc, než si v předprodukci zřejmě u TSG entertainment dokázali představit) toho chci říct ze všech nejméně (-> odborný názor, stojí za prd). Zkrátka, abych to zbytečně nenatahoval do obludných rozměrů a pouštěl se do rozborů, na které jsou zde mnohem kvalifikovanější, musím vyzdvihnout jednak naprosto epickou hudbu Hanse Zimmera (zjištění až zde), která skvěle podtrhuje výborně natočené akční scény a zejména vynikající finále ve vlaku (která mě u X-menů nikdy příliš nebavila), jež mě zarazilo do sedačky. Možná mě maličko překvapilo, že tu je celkem střídmý počet známých mutantů (Olivia Munn ostrouhala), ale možná je to tak i funkčnější a kompaktnější a jsem moc rád, že jsem se mohl s mutantskou sérií v této podobě rozloučit filmem, který mne moc bavil. PS : Sophie Turner se dá přežít, přece jen je tu mnoho postav. PPS : Za adaptování eventu House of M bych obětoval mnoho. (18.06.2019)

Půjdu rovnou k věci. Příběh jako takový má sice několik zajímavě natočených scén, které se povedlo s vysokou mírou efektivity přenést na plátno, ale bohužel jich není moc. Ke všemu jste naprostou většinu z nich mohli vidět v trailerech. Jde o scénu s vlakem a úvod ve vesmíru. Tomu předchází již známá scéna z ukázek. Představitelka Jean je sympatická a dá se říct, že má daná situace mírný emocionální dopad. Malá rusovláska sice v některých scénách přednáší věty, které by sedmileté dítě nikdy neřeklo, ale jinak vše oplývá zajímavou atmosférou. Navíc se dočkáme i pěkné přednášky o tom, jak nakládat s darem mutantství. Hned na to celý úvod vyvrcholí v heroicky skvěle pojatou scénu ve vesmíru, kdy konečně přicházejí X-Meni. Není sice tak opojná jako „Avengers Assemble“, ale působí na diváka správným elektrizujícím dojmem. Můžete sice zaregistrovat menší logické lapsy, ale jinak si není na co stěžovat. Když se však vracíme na Zemi, začínají přicházet první problémy. Scénář totiž stojí na chatrných dialozích, u kterých máte pocit, že vypadly z nějaké tuctové telenovely. Největší hvězda James McAvoy má po většinu filmu na tváři úsměv uličníka, který se brání nařčení, že to okno vybil on. Není zrovna v pohodě, když má takový výraz v okamžicích, kdy umírají jeho blízcí. K tomu všemu je tady hlavní postava. Sophie Turner tady Jean přehrává, nebo má problém zahrát to, co se po ní chce. V kombinaci s tím, že je na první pohled trochu nesympatická se tak dočkáváme neskutečných výrazových kreací. Zachraňuje to aspoň duo Hoult a Fassbender, kteří působí věrohodně a přirozeně. U Magneta je největším problémem to, že v průběhu celé série létá jako hadrový panák ode zdi ke zdi mezi kladnou a zápornou stranu. Prostě tak, jak se to scénáristům zrovna hodí. Navíc jsme se nedočkali žádného vývoje mezi ním a Quicksilverem, který měl v tomto filmu vygradovat. Ač Peter opět nezklamal, jeho postava dostala minimální prostor na to, aby se nějak projevila. Záporná strana, o které jsme se z trailerů prakticky nic nedozvěděli vychází ze Skrullů. Stejně jako myšlenka filmu nemá špetku charismatu a je tady jen tak do počtu. Dozvíme se o ní jen takové minimum informací, které potřebujeme k tomu, abychom pochopili, že se jedná o „šiřitele zkázy“. Největším pozitivem je proto hudba Hanse Zimmera, která vytváří aspoň nějakou atmosféru, která zbytku filmu naprosto schází. V kině jsem se navíc nudil, a tak se asi nebudete divit, že jsem zklamaný... (06.06.2019)

X-Men: Dark Phoenix se točí okolo zápletky, která byla už nastíněná víceméně v Posledním vzdoru, takže tu máme znovu origin Jean Grey, který ale působí spíš jako příběh vystřižený z Fantastické Čtyřky. Počet špatných X-Men příběhů se začíná nebezpečně blížit počtu těch dobrých. O to víc zamrzí, že drtivá většina právě těch horších vzniká v posledních šesti letech. (28.11.2020)