Teheránske tabu

Trefa do černého. Neoddiskutovatelně nejsilnější zážitek z Febiofestu 2018. Výborně sladěný obsah i neotřelá forma. Tohle zobrazení mladé generace Íránců zbavených jakékoli iluze o poměrech ve společnosti a jejich každodenní střetávání s pokrytectvím a zkažeností svého okolí se ajatoláhům určitě líbit nebude. Na prvotinu jde o překvapivě vyzrálou věc, z filmu je znát, že pro zúčastněné nešlo o běžný projekt nebo dokonce zakázku, ale že to byla osobní záležitost, do které chtěli vložit to nejlepší. Protože Teherán tabu vznikl v zahraničí, nemusí dělat kompromisy, opatrně našlapovat a pouze naznačovat tam, kde by člověk nejraději křičel hněvem. Snímek s jízlivým sarkasmem líčí, co se skrývá za fasádou oficiální silně konzervativní náboženské morálky. Musím ale varovat - nečekejte komedii. Je to vlastně hořké depresivní vyprávění o lidech, kteří jsou lapeni do pasti předsudků, tradic a restriktivních pravidel natolik, že se v ní cítí nešťastní, a v nejlepším případě volí cestu úniku z toho, co považují za vězení. Celkový dojem: 95 %. (20.03.2018)

Tak především: perská aristokracie má ve zhýralosti tradici, sahající až do předislámských časů. Jeden diplomat mi vyprávěl, jak na recepcích, chráněni diplomatickou imunitou ambasád, se Íránci vždy hbitě zmrskali a šukali jak králíci. Za šáha. --- Od té doby íránská společnost hodně vyspěla, i přes represivní režim. Manýry aristokracie se rozšířily hlavně ve městech. Milióny Íránců jsou vábeny západní antikulturou - pop-music, alkoholem, drogami, promiskuitou, prostitucí... Zakázané ovoce chutná a oni nezřídka nenalézají únosné meze. Popravy nepomáhají. Korupce a pokrytectví je všude, jsme v Orientě! --- Írán je kotel, kde je smícháno mnoho nebezpečných substancí a překotně se vyvíjí. Historická zkušenost říká jasně, že za takové situace nemá konsensuální demokracie mnoho šancí. Pokud by to nebyli ajatoláhové, vládl by nějaký Saddám, Pinochet nebo šáh (ten byl nejmírnější). --- V tomto filmu sledujeme příběhy tří žen, které překračují sexuální (i jiné) normy. V Íránu zákonné, jinde pouze etické. Nechtěl bych být partnerem žádné z nich, i když nejsem muslim. Všechny hrají falešnou hru. --- Autor filmu to zřejmě pojal jako kritiku režimu. Je to pořád stejná písnička: za to, že jsem hovado, můžou jiní, ne já. To je ale ohavná, zhoubná lež. První s ní přišel Marx. Já jsem zažil komunismus, který mi byl bytostně odporný. Volil jsem emigraci, ale trvalo to roky, než se mi podařilo utéct. Musel jsem snad kvůli tomu mezitím dělat dealera nebo veksláka? Oženit se a podvádět svoji ženu (která podvádí mě)? Fetovat, chlastat a šukat bez zábran? Nebo dokonce kolaborovat? Samozřejmě nikoli. Ten režim mi opravdu ublížil, protože mi bránil žít, jak jsem stvořený. Ale nepřinutil mě, abych žil amorálně. Jen ať se žádná kurva nevymlouvá na režim! (25.11.2019)

Velice nepříjemný film, který je náhledem do zcela odlišné země a kultury, kterou doufám nikdy já ani moji potomci v této zemi nezažijeme. Příběh je prostý a skutečný, až se mi z toho dělalo zle. Hlavními postavami jsou zde tři ženy. Všechny žijí podřízeny mužům, kteří mají naprostou moc, kterou podporují i úřady a jakékoli jejich správné rozhodnutí či gesto odporu je tvrdě potlačeno. To je právě ono tabu. Tabu, kde i žertík v podobě nevinného telefonátu může odstartovat řetězec událostí vedoucí až k nejhoršímu konci. Velice pěkný a přesto hnusný film o tom, jak jiný kraj, jiný mrav nemůže být uplatnitelný v zemích, které stojí na jiné životní filozofii. Krásně lze na něm demonstrovat nefunkčnost a nebezpečnost politiky novolevice, která hlásá, že i takto odlišné kultury by se měly navzájem spojovat. Jenže jak ukazují tvůrci filmu životem v Teheránu, ne vždy to jde, protože nikdy nebudou to vždy všichni chtít. A pak se může stát samozřejmé, že žena se nikdy nerozvede s drogově závislým mužem, pokud od něj nedostane písemný souhlas k rozvodu. Brrrr mrazí z toho. 75% (20.09.2018)

Dosud nejvýmluvnější obžaloba íránské a vůbec muslimské společnosti, jakou jsem měl možnost vidět. Ono se tak nějak obecně víc, že běžné věci jsou na Blízkém východě tabuizované, ale pokud to člověk vidí zasazené do příběhu konkrétních lidí, tak je ten obrázek přeci jenom intenzivnější. To podporuje i pokrytectví, které v patriarchální společnosti funguje, což asi nejvíc podporuje úvodní sekvence. A dostal mě i samotný konec. Tady bylo víc než kde jinde cítit, že režisér i herci mají s podobným prostředím vlastní bolestnou zkušenost a jestli se pletu, tak všechna čest všem zúčastněným. Třešínkou na dortu je pak animace. Ačkoliv podobný formát nevyhledávám, tady je zcela na místě a dle mého názoru je to mnohem lepší, než kdyby se jednalo o klasicky hraný film. 90% (06.01.2019)

Tři ženy ztracené ve velkoměstě, světě mužů a islámských pravidlech. Tři hrdinky řešící každodenně jak přežít v životě, který si nevybraly. Ali Soozandeh se však nesnaží z těchto žen dělat nereálné superpostavy, které jdou až za hranice uvěřitelného a naopak nechává diváka sledovat starosti každodenního významu - jak žít jako svobodná matka, zda lze uniknout z okovů reality manželovy rodiny a jestli je vůbec možné vůbec uniknout z tohoto světa jinak než skokem z nejvyššího patra svého domu. Mužský svět se pak v kontrastu jeví jako mnohem zábavnější a zajímavější, i když i v něm, slovy jednoho z hrdinů, "tě můžou pověsit pro nic za nic". V té vší krutosti však Soozandeh spolu s postavami nachází také střípky humoru, ať už při cestě dvou mladých mediků pro "novou" panenskou blánu, nebo provokativním telefonátu mladému domovníkovi. Ten však také nezůstává bez následků. A právě v tomto jemném humoru uprostřed zvrácenosti společnosti je největší síla jednotlivých hrdinů i filmu samotného. Spolu s tím nepřestává fascinovat rotoskopie, ač se můžeme bavit, jak moc nezbytná konkrétně pro tento film byla. Nakonec tak tedy jediné, co lze snímku vytknout, je zbytečnost snahy dostat postavu malého syna jedné z hrdinek do popředí snímku a snad i určitá přehnanost krutosti dnešního Teheránu. (23.07.2018)