Cukrár

Cukrář je sladkobolný a mnohavrstevný příběh, kterému se však daří velmi dobře držet základní dějovou linku. Právě postupné sloupávání jednotlivých vrstev příběhu vylučuje jeho plochost a prvoplánovost. Počáteční syrovost mě zaskočila zcela nepřipravenou a mile mě překvapila zvídavost, s jakou film testuje hranice univerzálně lidské i kulturní. O tom svědčí i fakt, že snímek vznikl v izraelsko-německé koprodukci. Hranice - jejich neviditelnost, křehkost a úzká provázanost se vztahovostí – utváří hlavní rámec filmu. I přesto, že by nejspíš mnoho z nás zůstalo do konce svého života jen u pouhých přestav a domněnek, Thomas se s nimi nehodlá spokojit a jedná. Pokračuje dál ve hře, kterou měl rozehranou s Oranem, přičemž obětí téhle hry je (stále) nic netušící Anat. Thomas se stává vetřelcem v její rodině, všudypřítomným voyeurem využívajícím jakékoli příležitosti k tomu, aby mohl zjistit něco víc o Oranově skutečném životě … jeho druhé identitě, která mu zůstala skryta. Tohle je zkrátka cesta, jak se Thomas vyrovnává s Oranovou smrtí, je to jeho způsob truchlení. Jenže celý příběh se začne zamotávat a pro Thomase je čím dál tím těžší tohle klubko manipulací rozmotat. Obzvlášť těžké to je ve chvíli, kdy tyto (původně sobecké) Thomasovy záměry vyústí v něco nového a nečekaného. Z tohohle se zkrátka nepůjde vykroutit trapným „vždyť ses neptala.“ Možnost propojení s mrtvým Oranem (tím třetím) prostřednictvím Anat se totiž postupně jeví jako iluzorní, protože vždy můžeme potkat „jenom“ toho druhého. A tohle je ta hranice, na kterou si potřeboval Thomas sáhnout. Ani Anat však není bez poskvrny – ve své kavárně, která má certifikát košer podniku, zákazníci rozhodně košer zákusky neochutnají. Většina z nás zkrátka nějakým způsobem manipulujeme s realitou pro svůj vlastní prospěch. Proč se ale měla Anat setkat s Thomasem? Možná proto, aby oba lépe pochopili to, kým skutečně jsou. Thomas v sobě odkyl nečekané emoce a Anat se mohla v Berlíně konečně nadechnout čistého vzduchu, který není zatížený pravidly židovské tradice. Za pozornost však stojí i rozpracování Oranova dvojího života, který je do značné míry důsledkem kulturního tlaku a částečně osobní (sobecké) volby. Žít takový život umožňoval Oranovi anonymní a multikulturní Berlín, který jako kdyby symbolizoval globalizovaný svět. Takový svět nabízel Oranovi dočasnou možnost zapomenout na kulturní a mezilidské bariéry, ale nabízel také dosažení vnitřní integrity. Jenže k některým věcem v životě člověka prostě nestihne dojít, protože je život někdy nečekaně krátký. (02.07.2020)

Nádherné! Nepamatuji se, že by mě nějaký film v poslední době tolik dojal jako tento nenápadný snímek. Sarah Adler se mi líbila, ale  Tim Kalkhof byl ve své roli dokonalý. Klidný, tichý, citlivý introvert, jehož klid se přenášel i na mě. Slzela jsem už v 8. minutě filmu, ale zároveň mi bylo dobře. Pro mě je to film léčivý, zbavil mě neklidu, nervozity, úzkosti a doslova mě postavil na nohy. Oceňuji i krásnou hudbu a lákavé cukrářské výrobky. (Po skončení filmu jsem upekla bábovku.) (21.10.2022)

Děj se nedá dopředu odhadnout, protože cukrář Thomas toho o svých úmyslech a niterných pocitech mnoho neprozrazuje. A v tom nejspíš tkví kouzlo velmi neotřelého příběhu, který plyne pomalým tempem až do emocionálně vypjatého závěru. Byla jsem naprosto unešená hereckými výkony Tima Kalkhofa a Sarah Adler, jemnou poetikou vyprávění i sladkobolnou atmosférou, kterou podtrhly nádherné tóny klavírní hudby. (95%) (20.12.2021)

Trochu jiný pohled na queer problematiku. 1) 36letý scenárista, režisér a koproducent, homosexuál Ofir Raul Grazier používá ve svém celovečerním debutu hodně filmové prostředky - prodloužené záběry, zoomování, zvýrazněné zvuky, omezené dialogy. 2) Jisté (menší) napětí provází diváka po celou dobu, pokud si ovšem nepřečtete přespoilerizovaný obsah filmu. 3) 30letý Tim Kalkhof (cukrář Thomas) rozhodně není můj typ, ale v roli špatný nebyl. 4) Spoiler. I když chápu pohnutky, které vedly Thomase k cestě do Izraele, sám bych se tak určitě nezachoval. 5) Grazier se rozběhl po poli hned za několika zajíci: homo vs. hetero, věřící vs. nevěřící, vše okořenil ještě vztah Němec vs. Izraelita. Naštěstí očividně má vkus a tak tento cukrářský eintopf se dá celkem dobře sníst. (09.07.2018)

Rosamunde Pilcher meets Ferzan Özpetek. Kto videl Le Fate Ignoranti, vie, o čom píšem. Až masochistické motivácie hlavnej postavy, ktorá jedná neracionálne, nelogicky, akokoľvek osamelo sa cíti...považujem sa za priemerne citlivého človeka, ale toto ma obišlo navždy a ďaleko. Už si len zahrať na klavíri a poplakať..PS: mnohé scény boli koncipované nepatrične až amatérsky...nie, nie, nie... (25.10.2017)