Chlapi neplačú

Tahoun minulého karlovarského festivalu, který mě zaujal již právě tenkrát. Akorát mi bylo jasné, že v rámci toho, že jde o bosenský film, tak vidět ho ještě někdy krom festivalu bude asi mission impossible. Nakonec zde jsme. Rok po festivalu, kdy najednou má film i český dabing a nedá se i jinak zhlédnout v podstatě. A to jsem se těšil na nějakou tu slovanskou řeč z jihu. Bylo mi skoro jasné, že se mi film bude líbit. Nakonec se ukázalo, že má trochu jiný směr, než jsem čekal. Ale ani to mi ve výsledku nevadilo. Téma okolo války v Jugoslávii dokáže stále říct a filmů o tomto směru je dle mého velmi málo na to, aby lidé věděli, že vůbec něco takového existovalo. Ve výsledku jde asi o nejkrvavější konflikt v Evropě od druhé světové války a co hůř, u dál se už v době, kdy já byl naživu. Navíc je to podáno alternativně a tak, že to neuškodí a člověk se nad tím jednoduše zamyslí. Prostě za mě osobně ten film, který má skvělý nápad a je i skvěle podaný do finále. Jediné, co hold musíte čekat je to, že film skončí prostě divně. Tohle není ani otevřený konec, ale divný konec. Ten máte hold i tady. A to velmi tvrdě. (09.07.2018)

Môžeme Chlapom vyčítať, že tu máme zase z tohto kútu Európy film týkajúci sa balkánskej vojny, ale to je problém distribútorov, že to berú ako komerčný artikel a nie tvorcov. Chlapi hrajú chlapov, ktorí museli robiť vo vojne rôzne svinstvá a nie dvakrát dobre sa im potom spí. Treba ísť na psychoterapiu. A ono to možno pomôže, ak potom dokážete medzi sebou prejaviť ako pochopenie, tak aj nenávisť a rozanalyzovať ju. Tu neboli proti sebe národy, ale mier a vojna a my ako diváci máme dosť problém si zapamätať, kto z hrdinov je z ktorej národnosti, pamätáme si ich hlavne vďaka menám alebo rodinnému statusu, a podľa mňa je to tak dobre. (07.02.2018)

Vojnové jazvy na tele a duši sa ťažko zacelujú. Tvorcovia sa v širokej koprodukcii snažili vyrozprávať príbeh mužov z rôznych národností bývalej Juhoslávie, ktorí stáli na opačných stranách frontu. Film je síce obžalobou vojny, ale to nie je primárne, zaoberá sa traumou povojnového stavu. Nenávisť a nacionalizmus je stále živý a prejavuje sa v chovaní aktérov. Síce poznamenaní vojnovými útrapami, stále nedokážu nájsť v sebe silu silnejšiu ako nenávisť, ktorá dohnala Balkán do konfliktu. Cesta k nápravám chýb je zložitá a zaujímavý experiment so zástupcami strán kdesi v horskom hotely v sebe nesie mnoho poznaní, uvedomovanie si utrpenia druhého. Snaha o humanistické dielo sa vcelku vydarila, záver aj vďaka metaforickému vyjadreniu dáva nádej. (14.06.2018)

Film o tom, že traumat války se jen tak nezbavíš. Své o tom můžou vyprávět američtí vojáci, spíš tedy jejich psychické problémy. A to ještě bojovali proti nepříteli na jiném kontinentu. Srbové, Chorvati, Bosenští Srbové však byli fyzickými sousedy a pak jednoho dne se počali masakrovat navzájem. Snímek poukazuje na to, že staré rány nikdy nelze zacelit úplně, a že vrazi i oběti mají každý svou pravdu. Film je zajímavý, ale není to můj šálek kávy. Bohužel mne nezaujal natolik, abych na něj pěla ódy, ale ani jsem nebyla nijak zklamaná. Za mne průměr. (30.12.2017)

Veteráni z jugoslávské války dělají v prázdném horském hotelu rodinné konstelace. Nic víc, nic míň - ale myslím, že dost. V první části mi přišlo, že film hodně tlačí na pilu otvíráním všech těch klasických věcí, co si představíte, že se za války mohly dít. Teprve na konci se postupně dostane od znovuprožívání válečných hrůz k civilnějšímu odpouštění a vyrovnávání se s traumaty - a to už je mnohem lepší. Konec super, tyhle nedoslovné, ale přesto emočně jasné konce mám moc rád. (01.12.2019)