Pri bráne večnosti

Umělecký film o umělci, který je zároveň pro diváka nejpřístupnějším filmem, jakým jen mohl být. Willem Dafoe je skvělý a jeho převtělení do Van Gogha je dokonalé. Režisér tu ale nešetřil jen jeho hereckým výkonem, ve filmu se mu totiž v dílčích rolích objeví celá plejáda neméně zajímavých herců, kteří film notně ovzláštňují. Nebýt mnohdy až výrazného uměleckého zaměření, byl by film na plný počet. Na druhou stranu zase nelze říct, že by tenhle kousek nebyl výstřední a to mu nezvyšovalo punc originality. (16.02.2019)

Stejná pecka jako nedávný Gauguin s Vincentem Casselem. Jen k Van Goghovi mám tak nějak blíž, jelikož jsme za svoje životy prodali přibližně stejně obrazů, on teda o jeden víc, ale já mám ještě pár let k dobru. Z filmu jsem pochopil, že jeho život přesně vystihuje věta: "Život je určen k setí. Sklizeň jeho součástí není." Willem Dafoe, kameraman i režisér tady odvedli vynikající práci. 80% (09.02.2019)

Další typicky přeumělkovaná verze příběhu Vincenta van Gogha, kde sice musím uznat, že Willem Dafoe se do hlavní role hodil naprosto perfektně, ale celkově se opět jedná o dalšího zástupce filmů, který přehnaně tlačí na uměleckou linku. Scénáristé se evidentně tolik nepředřeli a není čeho by se dalo chytit. Rozhodně se nejedná o film pro masy a já osobně jsem se s ním do nálady netrefil. Pár let zpátky Loving Vincent naproti tomu nabídlo neskutečný vizuál ve formě rozpohybovaného plátna ve stylu výše zmíněného známého malíře. (25.02.2019)

Zajímavě natočený pohled do života pomateného umělce. At Eternity's Gate se daleko víc ponořuje do duše a děl malíře než třeba Pollock (2000) od Eda Harrise. Režisér Schnabel a kameraman Delhomme dokázali snad každý záběr natočit, tak aby z něj mohl vzniknout samostatný obraz. Po zhlédnutí filmu se určitě každý snadno ponoří do Van Goghových děl. Schnabelův Basquiat (1996) určitě také stojí za zkoušku. (05.02.2019)

Pekná práca so svetlom a kamerou, pán režisér. Už od prvých minút filmu ste nám dali možnosť ochutnať Vincentovu dušu a prijať myšlienku, že to nebol obyčajný človek s obyčajným pohľadom na svet okolo seba. Nádherná alegória – pohľad na „umierajúce“ slnečnice. Príbeh je poňatý takmer ako dokument. Kamera akoby sa nachádzala na úrovni Vincentových očí – ak sa s niekým rozpráva on, vnímate to, akoby ste s dotyčným človekom viedli dialóg vy. Alebo je kamera na úrovni očí niekoho, kto putuje s ním, ako jeho imaginárny priateľ. „Prečo to maľuješ?“ „Čo?“ „Tie kvety. Prečo ich maľuješ?“ „Nie sú vari krásne?“ „Áno, sú krásne. Určite. Oveľa krajšie, ako ten obraz“. „To si myslíš?“ „Áno“. „Možno máš pravdu. Ale tieto kvety zvädnú a vyblednú, ako všetky ostatné“. „Áno, to vie každý.“ „Ale moje zostanú večné.“ „Si si istý?“ „Prinajmenšom budú mať šancu“. „Mohol by si namaľovať mňa...“ „Prečo nie?“ „Možno tiež zostanem navždy mladá!“ „Dokonca Ťa môžem namaľovať mladšiu!“ „Nie, to by nebolo správne.“ Poetika, kocháte sa krásami francúzskeho vidieka spolu s Vincentom, až do takých detailov, že cítite spolu s ním poryvy vetra, ktorý sa hrá so steblami trávy a uvedomujete si tú túžbu, vnútorný tlak, ktorý ho núti zachytiť čaro chvíle, to svetlo, vánok, priam až vôňu polí. „Tvárou v tvár rovinatej krajine, nevidím nič iné, iba večnosť. Som jediný, kto to vidí? Existencia nemôže byť bezdôvodná!“ „Niekedy si hovorím... Možno... Možno... Možno si (Boh) vybral len nesprávnu dobu. Možno Boh zo mňa urobil maliara pre ľudí, ktorí sa ešte nenarodili!“ (28.02.2020)