Tiene a hmla

Typicky ukecaná huba W. Allena ma neprekvapila, skôr ma v priebehu filmu vždy prekvapila nejaká známa mladá tvár, ktorú som tu neočakával. Malkovich, Cusack, Madonna...Atmosféra sa vydarila, len som akosi od atratívneho obsahu filmu očakával niečo viac. Neurazí, nenadchne, taký priemerný W. Allen. 60%. (23.11.2014)

Woody sa tentokrát pokúsil o krimi noirovku, ešte to umocnil hmlou a čiernobielym podaním. Nezabudol na svoje klasicky zmätené postavy, z ktorých je najviac popletený on sám a satiru na všemožné neduhy spoločnosti. Najlepšie sú scény v bordeli a na ulici, ako sa prelína zhýralosť, pohodová atmosféra a súcit. Kam film smeruje nie je celkom jasné, ale to u Woodyho akceptujem. –––– Viem presne, čo si o tom myslím, len to neviem vyjadriť slovami. Možno by to chcelo drink. (14.11.2014)

Tak tohle je určitě jeden ze slabších Allenových filmů. Černobílá groteska Stíny a mlha, která si střílí zejména z Kafkova Procesu, vypadá totiž celá jako mírně nadprůměrná televizní inscenace. Hlavně scénář je odfkláknutý a zmatený, forma, kterou je film natočen, je pak nudná (ani žádné kameramanské exhibice se rozhodně nekonají). (13.09.2005)

Woody Allen je mistr filmových postav. A ukazuje to i zde. 1, Platí zásada, že představitelé vedlejších rolí musí být obzvláště výrazově silní, aby dokázali své postavě dát profil. Objeví-li se postava na plátně jen krátce, měla by být představována takovým hercem, jehož pouhá přítomnost a pohled přitahují pozornost publika. A Woodyho vedlejší postavy nemají chybu. Souvisí to s citlivým výběrem herců. A dále 2, s tím, že celá dramatická struktura tohoto filmu staví všechny hrdiny na jednu ekvivalentní úroveň. Příběh sice zřetelně nesou pouze postavy, ovšem platí, že vůbec není jasné, která je jak důležitá, která je určující a která dějem jen probíhá. Výsledkem je nádherná ne-důležitost vraha. Dobrá polovina postav s ním vůbec nekoliduje a žije si poklidně v příběhu filmu. Vrah pouze motivuje střetávání mezi různými postavami, ale sám o sobě není důležitý. Můžeme mluvit o kombinaci dvou technik: (i) MacGuffinu – nástroje scénáře, který spouští jednání, ale sám o sobě není podstatný. A (ii) omezené narace – vyprávěcí strategie, která vytváří napětí, neboť divák očekává, že mu film doplní na konci chybějící články (používáno hlavně u detektivek). Problém je, že, jak s překvapením zjišťujeme, vrah zde zas tak důležitý není. Proto je film v první půli ukázkou omezené narace (zajímá nás, kdo je vrah), kdežto ve druhé se překlápí do MacGuffinu (vrah už nás nezajímá). Výsledkem je to, o čem jsem mluvil předtím – často nevíte, jestli se zajímat spíš o osud vraha, nebo o osud postav. Což beru za doklad Allenova pronikavého scenáristického uvažování. 3, Ukázkové ztělesnění sukcesivity (následnosti) a simultánnosti (současnosti) představují dialogy více postav pohromadě. Kupříkladu přirozené rozmlouvání šesti kurev v bordelu. 4, Postavou Kleinmana zastupuje Woody tradiční cizorodý prvek ve svých vlastních (!) filmech. Zatímco všechny ostatní postavy odpovídají prostředí, v němž se nacházejí, a zužuje je konzervativně-pozitivistické jednání, Woody coby vetřelec svým přístupem a ironizací okolí rozkládá. Woody taktéž notně hláškuje. Tvrdím, že kdyby se udělal průřez kinematografií a vyhledal největší hláškař, Woody by vyhrál. ____ Abych to uzavřel: Myslím, že Allen vlastně velké příběhy vyprávět nechce. K filmům přistupuje jako k životu, tj. s nadhledem, s nadsázkou, s vědomou absurditou lidského počínání. Přesto mu z toho paradoxně velké příběhy často vylézají. Je to daný tou mimovolností a nenaléhavostí, tou souhrou dlouhých záběrů (každý dlouhý záběr v podstatě dramatizuje scénu, ať už je jakákoliv). Tím velice těžko padělatelným comedy-trademarkem. (06.10.2008)

Kdysi na první zkouknutí mi tenhle film přišel jakýsi nedopečený, ale v průběhu let se k němu s chutí vracím jako do známého města, kde jsem prožil cosi milého. Nejspíš za to nemůže ani slušivý expresionistický kabátek, ani rafinovaná hra s detektivním motivem, který se postupně rozpouští do naprosté bezvýznamnosti (odtud možná ten můj prvotní pocit neuspokojeného očekávání), ani kafkovská rovina, jakkoli je to vše povedené, ale hlavně dvě klíčové scény – ta v bordelu s atmosférou domácího krbu, svérázně filosofujícími nevěstkami a neodolatelně sympatickým „mravním pádem“ Mii Farrow, a pak závěrečné lapání vraha magickými prostředky a Kleinmanovo rozhodování o další kariéře. Obojí má v sobě tolik zcela neintelektuální lidskosti a hravé radosti ze života, že by to jeden až do Woodyho neřek'. (28.06.2011)