Vtedy v Hollywoode

Jak prohlásil Tarantino v rozhovoru pro Time, „I thought, We don't need a story. They're the story“. Nijak nevadí, že Tenkrát v Hollywoodu je méně efektní než předchozí Tarantinovy filmy (vyjma Jackie Brown, se kterou má společné pomalé tempo, melancholické naladění a větší zaměření na postavy). Víc než na perfektně načasovaných vtipech, zapamatovatelných hláškách, nečekaných zvratech a budování napětí v dlouhých sekvencích stojí na emocích postav (případně na tom, co - jako Sharon Tate - symbolizují), budování fikčního světa, dobové atmosféře, charismatu herců... současně má nápaditou tříaktovou strukturu, která dobře slouží jak evokaci pozdních šedesátých let v LA, tak další z Tarantinových rozprav nad filmovým/reálným násilím a kinematografií coby prostředkem, jak žít paralelně několik životů a navracet k životu to, co zaniklo. Dále se SPOILERY! Od velkého detailu k velkému celku. Od hrdiny z plakátu k hrdinovi, který zachraňuje skutečné životy. Od nazisploitation k exploataci inspirované Mansonovým gangem. Vzpomínka na éru, kdy se americké filmy pod vlivem evropské kinematografie stávaly artovějšími (Absolvent, Bezstarostná jízda) a pod vlivem války ve Vietnamu a násilí v ulicích měst násilnějšími (Bonnie a Clyde, Divoká banda). Tím, že Tarantino těchto postupů využívá (např. jump cuty a dlouhé bezdějové jízdy jako z filmů francouzské nové vlny), připomíná dané období nejen hudbou, výpravou a kostýmy, ale také formálně. Klasický Hollywood oproti tomu zpřítomňují dva vyhořelí kovbojové, kteří stejně jako přesluhující šéfové velkých studií nerozumějí mladým „zkurveným hipíkům“ a v nově se utvářejícím narativu jsou odsouzeni k rolím padouchů, s nimiž se ovšem nehodlají smířit. Konec jejich éry je ale nevyhnutelný. Protagonista kovbojky, kterou si čte Rick, je zhruba v polovině příběhu vyřazen z provozu zraněním kyčle. Na stejném místě je v závěru filmu zraněn Cliff. Na konci Tenkrát v Hollywoodu se tedy podle všeho taky nacházíme pouze v polovině Cliffova a Rickova příběhu. Jejich osud už je daný a jakkoli se závěr filmu, napravující jednu tragédii, může jevit jako happy end, víme, že hrdinové neskončí dobře (podobnou škodolibost v sobě má fakt, že si malá Trudi Fraser/Jodie Foster čte biografii pro ni geniálního Walta Disneyho, jehož rasismus a antisemitismus se začne řešit o mnoho let později). Prolínání jednotlivých rovin fikčního světa, resp. přiléhavěji jejich dublování, a jejich vztah k reálným historickým událostem, které významně spoluutvářejí naše očekávání a emocionální odezvu, je podle mne pro soudržnost vyprávění i pochopení příběhu klíčové. Vidíme Sharon Tate tak, jak ji zachycovala dobová propagační videa a fotografie (skutečnost, že se na ni někdo dívá, zesilující její nedosažitelnost, je akcentována napříč celým filmem, nejvíc během Playboy večírku, kdy ji z dálky komentuje McQueen). V jediné scéně, kdy se dívá sama Sharon, sledujeme ve skutečnosti spíš Margot Robbie, obdivující na plátně svou zavražděnou hereckou kolegyni. Cliff, žijící příznačně ZA filmovým plátnem (drive-in kina) představuje opravdovější verzi Ricka, protože za něj schytává skutečné rány a vůbec vykonává práci k tomu, aby mohl existovat ve světě filmu a televize (kdyby mu neopravil televizní anténu, nemohli by sledovat Rickovo cameo v FBI). Hrdinové existují skrze příběhy, v nichž hrají i příběhy, které se o nich vyprávějí, u nichž - což je pro Tarantinův vyprávěcí koncept zásadní - vždy nevíme, zda jsou pravdivé (zabil, nebo nezabil Cliff svou manželku?). Repliky pronesené v rámci role mají dopad na to, co se přihodí v životech postav (Rick jako DeCoteau sděluje postavě Lukea Perryho, že pošle svého člověka na jeho ranč - následně vidíme Cliffa přijíždějícího na Spahnův ranč). Vrcholem rozrušování hranic mezi skutečným a možným je pak Cliffovo setkání s trojicí vrahů, o jejichž opravdovosti on pod vlivem LSD pochybuje. Jeho fena, která v podstatě jako jediná neztvárňuje žádnou roli, ale prostě je (psem), tyhle pochyby nemá a odvede hlavní díl práce při likvidaci vetřelců. Vztah mezi filmem a skutečností, hercem a jeho rolí, násilím a jeho mediální reprezentací Tarantina odjakživa fascinovaly přinejmenším stejně jako ženská chodidla. Tentokrát si s přechody mezi jedním a druhým pohrává snad ještě důmyslněji než kdy dřív a ani po dvou zhlédnutích nemám (zdaleka) pocit, že bych pochytil a rozkryl všechno, co nabízí. 90% Zajímavé komentáře: woody, novoten, Arbiter, ancientone, Triple H, Glowski, husokachna, Raziel_cz, Sala1, HellsAngel, BobArmstong (09.08.2019) (menej) (viac)