Ad Astra

Vizuálně působivé (planety, základna na Měsíci), ale i interiéry mají své kouzlo. Akce poskrovnu, úvodní scénu doporučuji všem hypsofobikům: panický záchvat do tří vteřin zaručen. Ale mám s tím celkově problém stejný jako většina, Pittův voiceover je zbytečný a čím vlastně chce film být, se mi nepodařilo odhalit. Tudíž to postrádá údernost, která by vás zamáčkla do sedačky, a atmosféru, co by vám postavila všechny chlupy na předloktích. 70% (09.12.2019)

Pěkná nuda.Fakt jsem se u toho vařil. Banální příběh, který se snaží vypadat chytřeji, tím že hlavní hrdina pronáší jalová moudra za zvuků kosmické hudby. Navíc to byl vlastně debil, protože SPOILER i když je to profík každým coulem s tepovkou, co nepřesáhne osmdesát, tak jakmile správně neprojde psychologickým testem, tak místo aby sbalil kufry, raději zabije tři nevinné kosmonauty a pak splní misi úplně stejně, jak měli zadáno oni. Hloupé. Z letargie mě vytrhla akorát bitka s opicí a zloduch z Far Cry 5, kterej má dokonce stejnej účes. A úvodní pád z antény byl dobrej. (25.09.2019)

Přenádherně to vypadá (Hoyte van Hoytema na Oscara) a zní, ale to je koneckonců v podstatě všechno. První hodinu jsem byl doslova uchvácen dusnou atmosférou a vizuálem, ale s postupně přibývajícím odhalováním nekonečné vesmírné (a lidské) prázdnoty se začalo mé filosofické já hrozně nudit. Finále je emočně prázdné a zbytek k divákovi neuvěřitelně povrchní. Přál bych si, aby se mi tento film zaryl hluboko pod kůži, ale mně vážně nepřišlo, že bych byl svědkem něčeho výjimečného... něčeho, na co si Ad Astra dozajista hraje. Nezbývá mi nic jiného než na Pittovu vesmírnou odysseu vzpomínat jako na film, u kterého jsem si uvědomil, jak moc mi vadí voiceovery... 5/10 (22.09.2019)

Mnohem více než Interstellar, s nímž je Ad Astra často srovnáván, mi film připomněl Soderberghovu adaptaci Solaris. A to jak atmosférou a stylem podávání emocí a děje, tak i hudbou, která se u soundracku Cliffa Martineze minimálně inspirovala. Pokud jde o atmosféru a herectví Brada Pitta, pak nemám výhrad. Stejně tak ke kameře, za níž stál Hoyte van Hoytema. Vesmír je tu prázdné bezútěšné místo, které z člověka vysává schopnost cítit, být člověkem, navzdory úchvatným záběrům v pozadí s modrým Neptunem či startujícími vesmírnými loděmi. Horší je to s logikou děje, a to i tou vnitřní logikou světa tak, jak je nastíněna. Už samotná cesta k Neptunu, která má od Marsu trvat 79 dní. Jestliže doletět k Neptunu je ve filmu jen o málo náročnější, než dostat se na současnou ISS, mohla být dávno (myslím v rámci filmového světa) skrze Sluneční soustavu zřízena kyvadlová doprava, na stanici u Neptunu mohly vesele rotovat posádky a nějaké odtržení od světa či posedlost úkolem vůbec nemuselo přerůst v nějaký konflikt. Když se jedna postava chce pomstít, taky to nedává moc smyslu, protože kde měla záruku, že McBride bude chtít to samé, a proč by pro ni bylo nutné ho propašovat na palubu, když posádka lodi měla přesně ten samý úkol, a tak dále a tak dále. Snaha vytvořit určité situace tu často nepůsobí logicky ani v rámci filmem nastolených pravidel. To mi pak brání si plně vychutnat i tu psychologickou stránku věci, která je jinak sama o sobě působivá. S odstupem času musím hodnocení snížit na tři hvězdy, k čemuž mě nutí zbytečné logické přešlapy a nedomyšlenosti. (21.09.2019)

Ty jo, moje 3700 recenze... Celkem mazec, ale jedeme dál !  :-)  ---- Tak já honím Johna Seeda ve FC se sapíkem po celé Motaně, likviduju tu jeho šílenou rodinku i sjetý příslušníky té jeho sekty blaženosti a pak zjistím, že je za sklem nahrávacího studia na Marsu :-). Tak to jo!!! Mimochodem mne pobavily ty Mars maskáče US. Army barvy oranžovo-hnědé :-). Nu co dodat... Když dva dělají totéž není to totéž, respektive když dva tvoří digitální svět u pícíčka není to totéž. Narážím na mnou předchozí viděný čajna  film, který byl také samý digitální efekt, ale bez valného efektu... Mně tahle one man show Pitta sedla, byť jsem tedy na konci čekal větší zvrat. Ale jak zpívá Mňága - I cesta může být cíl. Někdy musítem  straaašně daleko aby vám došlo, že ve skutečnosti nejste samotáři ač si to myslíte. Vzpomněl jsem na podobně laděný Solaris (2002). Strašně moc mi k nádherným obrazům vesmíru sedla hudba. Moc mi to připomnělo soundtrack ve hře Deliver Us The Moon, která měla moc podobnou atmošku. Jsem rád, že jsem zase po nějaké době viděl pořádnější sci-fi a navíc se tam mihnuli mí oblíbenci Tommy Lee a Donald. Teda jsou to už kmeti, ten čas je hrozná sketa. Ženy stárnou, muži zrají říká se laškovně, ale oba zestárli hrozně... Za chvilku přestanou točit a kdo přijde po nich? I Brad už má pár vrásek, kde jen je ta mladá smrt v Seznamte se Joe Black... Ale tak to prostě je. Dávám za 4 hladový paviány ! * * * * (08.08.2021)