Ad Astra

Komornější side-kick Interstellaru s podobnou formální opulencí, hudebním aranžmá i filozofičnem, avšak umělecky a scénáristicky méně ambiciózní, bez kulervoucího finále, i pomyslně highlightových scén. Vesmírná vztahovka otce a syna a příběh o správných životních volbách a rozhodnutích, které se vyjmečně neodehrávají na planetě Zemi. Brad Pitt opět fantastický. (24.09.2019)

Vizuální pojetí snímku, dává celému filmu artovější opar. Vntiřní monology hlavního hrdiny se v některých místech vyplatí poslouchat, v jiných jsou trošku zbytečné. Přišlo mě, že film úplně neví čím by chtěl být, na jedné straně dlouhé záběry doplněné o hlasovou prezentaci myšlenek Brad Pitta, na druhé fight s opicema nebo přestřelka na měsíci. Hned úvodní scénu asi příliš neocení klaustrofobici ( viděno v Imaxu ) ovšem je fakt výstavně natočená. Líbí se mě, že film má svůj jedinečný filmařský rukopis, škoda, že se v některých chvílích bojí sám sebe. (13.09.2019)

Vypadá to nádherně. Hoyte Van Hoytema si říká o Oscara a nekonečnost a velkolepost vesmíru je tu doslova hmatatelná. Krásně se na to kouká, skvěle to zní a v tomhle směru Ad Astra může bez problémů stát po boku Interstellaru i 2001: Vesmírné odysey. Filmu ale bohužel podráží nohy příběh, respektive jeho podání. Samotná zápletka s hledáním otce a další motivy nejsou nezajímavé, ale nejsou ani nijak zásadně nové nebo objevné. Což by nebyl problém, některé otázky si budou lidé pokládat nejspíš vždycky, ale James Gray jakoby neměl důvěru ve svoje diváky a zbytečně je vede za ručičku. Místo toho, aby mě nechal „meditovat o životě uprostřed nekonečna“, snažil se mi servírovat odpovědi až pod nos. Až to bylo nepříjemné. Jakoby Gray věděl, že natočil zajímavý a chytrý film, nevěřil však, že si ho jeho publikum zvládne interpretovat nebo vykládat samo, a tak se mu to pokoušel usnadňovat a na můj vkus zbytečně moc. Což mně osobně nakonec dost zkazilo celkový zážitek. (13.09.2019)

Coppolova Apokalypsa ve sci-fi krustě. Stejná struktura i styčné body. Grayova pocta mistrovi. Stejně jako Conradova knižní předloha jde o příběh o lidské podstatě a naší roli v prostředí, ve kterém se pohybujeme. Vyznění není stejné, ale nevadí. Cesta k otci jako taková je mnohem důležitější než cíl. Nechybí silné akční scény a Hoyte van Hoytema se znovu překonává. Vizuálně jde o pastvu pro oči. Pittův voiceover jako průvodce psychickým stavem stoického kliďase, který nemá rád lidi funguje výborně. Stejně jako tajemstvím opředená otcovská figura ztvárněná Tommy Lee Jonesem. Univerzalita příběhu o samotě je umocněna vesmírnou prázdnotou. Fyzika zde není tak důležitá. Přes všechnu tu velkolepost je to strašně komorní. Meditativní majstrštyk, který není pro každého, ale málokdo odejde zcela nespokojen. (19.09.2019)

Od snímku 2001: Vesmírná odysea se cesty vesmírem nijak výrazně vizuálně nezměnily, na druhou stranu při sledování jsem měl pocit, jako bych se díval na dokumentární film, tak civilně působí. Hledání mimozemských civilizací otcem se ukáže pro syna jako hledání smyslu života. Co s těmi úžasnými a dech beroucími světy v hlubokém vesmíru, když na nich zřejmě chybí láska a sny, city a naděje, život a... ? Jednu chvíli jsem čekal, že se vesmírné filozofování zvrtne kamsi směrem k Propasti (1989) nebo Armageddonu, což se nakonec nestalo. Na jednu stranu jsem spokojen, na druhou bych konec býval raději viděl úplně jinak. Akční scény byly příjemným osvěžením, ať už piráti, nebo šílený op, byť celkovému vyznění nijak nepomohly, a tudíž by se bez nich film obešel. Kritika vědeckých a armádních společností a organizací, jdoucích přes mrtvoly, je i nadále žádoucí, protože to není sci-fi, nýbrž skutečnost. Z technického hlediska by mě zajímalo, jak lze řízeně plachtit vesmírem a bez vychýlení či zbrzdění překonat pás asteroidů, ale předpokládám, že tvůrci měli odborné poradce. (29.12.2019)