Ad Astra

Vesmírná Oddysea, Sunshine nebo Interstellar se sice nekonají, ale Brad Pitt svým pobytem ve vesmíru rozhodně nezklame. James Gray natočil zajímavé dobrodružné scífko, které na první pohled vypadá velmi skromně, ale při bližším ohledání jsou jeho předností právě dokonalá atmosféra vesmíru a důraz na hlavní postavu. 70% (09.12.2019)

Film, který je tak snadné odstřelit nebo se mu vysmát nějakou schazující hláškou, ale který přesto během sledování hypnoticky vtáhne do sebe a dlouho potom ještě svými výjevy v člověku doutná. Nelze se ubránit dojmu, že zde něco chybí a současně přebývá, ať už to jsou monology, akční scény nebo brakové prvky, které z kontemplativního pohroužení vytrhují do pobaveného výsměchu. Jako vesmírné "Srdce temnoty" působí "Ad Astra" okleštěně, jako by z něj vypadla celá řada dalších zastávek na cestě k cíli. Záblesky zdejšího světa dávají tušit promyšlenou podobu budoucnosti i osidlování sluneční soustavy. Grayův film pak působí jako sestřih několikahodinové minisérie, který dává příslib na možnost vidět nejen od všeho víc, ale především dostat vše víc propracované, dramaturgicky vycizelované a především pozvolněji plynoucí. Moc bych chtěl, aby "Ad Astra" měla dvojnásobnou, klidně i trojnásobnou stopáž, úměrně tomu více zastávek v kosmu i důkladněji rozvedené některé motivy. Ve své reálné podobě představuje readers digest, jehož fragmenty nezapřou mistrovskou filmařinu a dávají tušit velkolepou vizi. (05.01.2020)

Ad Astra trpí řadou dost zásadních fyzikálně-logických kiksů, nicméně nad tím jsem schopen přimhouřit oči, pokud film zaboduje ve filozofické, či psychologické rovině. A vzhledem k vnitřním proslovům hlavního hrdiny je vidět, že Ad Astra se o to opravdu snaží. Úspěšný je však jen zčásti. V hodnocení jsem rozpolcen, neboť samotné sledování vizuálně podmanivého a příjemně hypnotického vesmírného sci-fi si vždy maximálně užívám, jenže v pozadí mám ten pomyslný vykřičník, že tohle se obsahově příliš nepovedlo... 7/10 (22.12.2019)

Komornější side-kick Interstellaru s podobnou formální opulencí, hudebním aranžmá i filozofičnem, avšak umělecky a scénáristicky méně ambiciózní, bez kulervoucího finále, i pomyslně highlightových scén. Vesmírná vztahovka otce a syna a příběh o správných životních volbách a rozhodnutích, které se vyjmečně neodehrávají na planetě Zemi. Brad Pitt opět fantastický. (24.09.2019)

Coppolova Apokalypsa ve sci-fi krustě. Stejná struktura i styčné body. Grayova pocta mistrovi. Stejně jako Conradova knižní předloha jde o příběh o lidské podstatě a naší roli v prostředí, ve kterém se pohybujeme. Vyznění není stejné, ale nevadí. Cesta k otci jako taková je mnohem důležitější než cíl. Nechybí silné akční scény a Hoyte van Hoytema se znovu překonává. Vizuálně jde o pastvu pro oči. Pittův voiceover jako průvodce psychickým stavem stoického kliďase, který nemá rád lidi funguje výborně. Stejně jako tajemstvím opředená otcovská figura ztvárněná Tommy Lee Jonesem. Univerzalita příběhu o samotě je umocněna vesmírnou prázdnotou. Fyzika zde není tak důležitá. Přes všechnu tu velkolepost je to strašně komorní. Meditativní majstrštyk, který není pro každého, ale málokdo odejde zcela nespokojen. (19.09.2019)