Hádaj, kto príde na večeru

Dnes už možná ne tak do očí bijící, ale stále zatraceně aktuální dílko o ideologickém pokrytectví a předsudcích, které jsou nám vryty pod kůži ať chceme či ne. Prakticky divadelní formát, tři legendy hollywoodských luhů a hájů a jeden velký, dlouhý rozhovor s optimistickým (leč vůbec ne revolučním) poselstvím na konci. V pomyslném souboji hereckých výkonů na mě nejsilnějším dojmem působila aristokraticky soucitná Hepburnová, v těsném závěsu Poitiers, král sympatií, s kterým snad musí soucítit i kdejaký rasista... Na Tracym sice jde poznat, že mu v době natáčení rychle ubývalo sil (sedmnáct dní po dokončení snímku zemřel), může však být na svůj poslední pomník právem pyšný. Katherine Houghton v roli mladé Joey Dryton mě zaujala snad jen svou podobou mladé Hepburnové (ve skutečnosti jde o neteř a tetu). Podnětné. A schválně si položme otázku - jak by reagovali naši rodiče (ev. jak bychom reagovali my, pokud by šlo o naše děti), kdybychom si domů přivedli romskou nevěstu? 80% (05.11.2007)

Film, který už hodně zastaral. Jeho poselství je samozřejmě chvályhodné, ale jde se k němu až příliš nápadně a okatě, takže se nakonec nedostaví kýžený efekt - to se poté projevuje z závěrečném Traceyho monologu, který postrádá na údernosti a působí spíše nudně a zdlouhavě. V šedesátých letech možná pecka, dnes už jenom slušná konverzačka. Herecké výkony samozřejmě bez výhrad (Poitier se mi tady líbil mnohem více, než V žáru noci ze stejného roku, kde na mě často působil jako vyřezaný ze dřeva). (27.04.2009)

Hodně podrobná sonda o lidských povahách a jejich vyrovnání se s rasismem. Žádný z účinkujících není nijak zvlášť vyhraněn proti lidem s jinou pletí, ale je si vědom obecného mínění a těžkostí s tím spojených. I když by to měl být film Katherine Hepburn, já jsem nespustila z očí Sidneyho Poitiera:-)) (29.06.2005)

Rozhodně nemám nic proti humanistickém poselství tohoto filmu, přestože víc po lopatě to snad ani nešlo, a už vůbec nic proti herecké kanonádě Hepburnové a Tracyho. Jenže "Hádej, kdo přijde na večeři" je až příliš divadelně upjatý a po celou dobu se film plácá na mělčině naprostých banalit, čímž opravdu nechci zlehčovat rasovou situaci ve Spojených státech. Dnes už je to jenom bezzubým reliktem bouřlivé doby, což je poněkud málo. (16.01.2009)

Legendární film, který se v době vzniku jednoznačně přihlásil ke konceptu Ameriky zbavené rasové segregace a etnických předsudků. Představoval tehdy jeden z kulturních symbolů boje za rovnoprávnost černošské menšiny. S odstupem desítek let je patrné, že snímek působí příliš výchovně a učebnicově. Představuje úzkostlivě vypulírovaný ideální tezovitý model s černošským nápadníkem bez jediného kazu. Dvojice už dávno odrostlých snoubenců, která přijde s historkou, že jim stačilo 20 minut na to, aby se navždy zamilovali, a po 10denní známosti se hodlá vzít, představuje pozoruhodnou známku nezralosti a přímočaré směřování k životnímu průšvihu, nehledíc na rasový problém. Ten byl v polovině 60. let vážně palčivý - opovržení a naschvály okolí vůči smíšenému páru byly tou snesitelnější variantou - na spoustě míst totiž reálně hrozil lynč. Dceruška navíc působí dojmem slečinky z bohaté rodiny s liberální výchovou, která si toho v životě moc odpírat nemusela a kterou nikdo neučil čelit těžkým překážkám. Pokud Kramerův film ještě dnes sklízí pozitivní ohlasy, pak díky tématu, které je v obecné rovině dodnes aktuální. Mimochodem, víte, kdo k vám jednou přijde na večeři? Především ale se na oblibě snímku podepsalo herecké obsazení. Hned tři ze čtyř hlavních aktérů patří do síně filmové slávy a je radost se na ně dívat. Pro Spencera Tracyho to byla důstojná tečka jeho dlouhé umělecké dráhy. K dané problematice by se dalo dodat, že i když to podle hollywoodských snímků nevypadá, rasově smíšené páry s výjimkou velkých měst východního pobřeží dodneška v Americe nejsou běžné. Celkový dojem: 80 %. (20.03.2013)