Norimberský proces

Vysvěcuje se chrám spravedlnosti, žalobcem je lidstvo.. Scény mimo soudní síň, i přes svůj nepopíratelný význam (především politický kontext), nevykazují až takovou sílu, ale jakmile se dostaneme k tribunálu následných norimberských procesů, začnou se dít věci.. Richard Widmark nekompromisně žaluje a ukazuje věci, na které se nikdy nesmí zapomenout, Montgomery Clift vystřihne pekařského prosťáčka s bravurní zmateností, Maximilian Schell obhajuje tak plamenně, že jej máte chuť posadit na lavici vedle obžalovaných, Burt Lancaster dlouho nečitelně mlčí a když promluví, zjistíte, že atakujete světový rekord v zadržování dechu a nakonec vše uzavře Spencer Tracy svou na jeden záběr natočenou 11 minutovou závěrečnou řečí, při které i ta slepá mrcha Spravedlnost musí uznat, že každé slovo má svou váhu. Tady ta paní měla dlouhý čas na rozmyšlenou, dokonce zbyl i prostor na záviny a Marlene Dietrich, ale jak k tomu přijdou oběti obžalovaných, u nichž měla jasno už v okamžiku, kdy strčila nos do soudní síně a nebo se vůbec ani neobtěžovala objevit..? Zbožňuji černobílé filmy, které nejsou černobílé.. (25.07.2016)

Norimberský proces šarmuje hlavně silnými hereckými výkony a charismatem poněkud archetypálních postav. Tracy v roli starého, moudrého a velice "znaveného" soudce exceluje a jeho spíše minimalistický výkon je o to obdivuhodnější, že zanechává ohromný dojem i vedle plameného, oscarového partu Maximiliana Schnella. Burt Lancaster jako tragická (a jistě klíčová) postava příběhu je zase (překvpapivě) náležitě tragický a názorně předvádí, kterak se dá odehrát tak důležitá role pouhým výrazem očí. Vůbec nejvíc mě ale vyrazila dech Marlene Dietrich, která je tady ve svých neuvěřitelných šedesáti stále ztělesněním ušlechtilé ženské -či spíše andělské - krásy... Detaily její tváře po striktně vizuálná stránce dělají s filmovým plátnem něco neuvěřitelného. Zpracování probírané problematiky je náležitě silné a kvalitní, stejně jako dramatická působivost filmu jako taková. Na druhou stranu, občas jsem si právě až moc silně uvědomoval (nejenom kvůli bezvadné angličtině všech vyslýchaných a nevyhnutelnému - výbornému - závěrečnému "monologu a přesahem" ), že jde o dramatizaci, což bylo trochu na škodu. Proto tedy 80% (08.06.2008)

Dokudrama s vynikajúcimi hereckými výkonmi (hlavne Tracy, Lancaster a Schell sú úplne fantastický!), kde sa hlavne v druhej tretine začína ukazovať dĺžka filmu, ale posledná hodina tak dokonale zarazí do sedačky, že divákovi ostanú slzy len pre plač a údiv. niektoré príbehy musia byť vyrozprávané, aby sme nezabudli. (03.08.2013)

Norimberský proces nie je iba ďalším z nekončiaceho radu filmov odohrávajúcich sa v súdnej sieni. Je to strhujúca dráma o zločine a treste, o práve a spravodlivosti, o morálke, cti, svedomí a zodpovednosti, ale aj o zmene náhľadu na udalosti minulé v dôsledku udalostí aktuálnych. Vynikajúco napísaný scenár nedá divákovi pocítiť trojhodinovú dobu projekcie, neskutočný výkon Maximiliana Schella (výborne dabovaný) umožňuje dotknúť sa vrcholov filmového herectva. A aj uvedenie do jazykového prostredia filmu ukazuje, že je možné aby aspoň na ilustráciu hovorili Nemci v americkom filme po nemecky. Ďalší z mála filmov, ktorým som po opakovanom zhliadnutí pridal. (14.10.2010)

Geneze Kramerova Norimberského procesu byla zajímavá sama o sobě. Celovečernímu filmu předcházela televizní inscenace z cyklu Playhouse 90 (1959), napsal ji Abby Mann, přičemž Schell a Klemperer si podrželi stejné role v obou produkcích. Ty hlavní události už v Norimberku proběhli a drama se odehrává v roce 1948. Před sousedem už nestojí nacistická elita, ale mnohem nižší šarže, často relativně obyčejní lidé... Načasování premiéry vyšlo skvěle, protože právě v Izraeli probíhal soud s Adolfem Eichmannem. Největší devízou filmové verze je postava paní Bertholtové, kterou Marlene Dietrich vytvořila na základě vzpomínky na vlastní matku (a odnesla si za ní ocenění David di Donatello). Navázala tak na svůj starší americký film odehrávající se v poválečném Německu, Zahraniční aféra. A ještě jednou se k tématu vyjádřila v dokumentu Černá liška. I díky ní byla výpověď obou filmů mnohem srozumitelnější a účelnější, protože zkrátka není možné černobíle soudit jen z pozice vítězů. (01.03.2023)