Norimberský proces

Jako chtělo to odvahu, natočit tříhodinovku jen s dialogy od soudu s pár zákulisními rozhovory, bez jakékoliv akce. Norimberský proces si zařadím jako dobrý film, další zlomenou legendu (jak dlouho se na něj jenom chystám), ale nikoliv jako jeden z nejlepších soudních filmů. Těmi u mě dál zůstávají Kdo seje vítr a Dvanáct rozhněvaných mužů, které jsou na kratší stopáži mnohem více strhující. Monolog to hezky převedl na filosofii, s tím nelze než souhlasit. Užíval jsem si báječný starý dabing s vynikajícím Bohušem Záhorským, Jiřím Adamírou, Martinem Růžkem a Václavem Voskou (toho jsem jako jediného nepoznal). Nečekal jsem, že by si někdo troufl tohle předabovat, ale Studio Bär svede úplně všechno, a tak si tuhle verzi asi seženu pro případ, když bych chtěl někoho čínsky mučit. Šibenici těm, kdo si dovolili tohle lingvistické národní dílo prznit. (23.12.2016)

Geneze Kramerova Norimberského procesu byla zajímavá sama o sobě. Celovečernímu filmu předcházela televizní inscenace z cyklu Playhouse 90 (1959), napsal ji Abby Mann, přičemž Schell a Klemperer si podrželi stejné role v obou produkcích. Ty hlavní události už v Norimberku proběhli a drama se odehrává v roce 1948. Před sousedem už nestojí nacistická elita, ale mnohem nižší šarže, často relativně obyčejní lidé... Načasování premiéry vyšlo skvěle, protože právě v Izraeli probíhal soud s Adolfem Eichmannem. Největší devízou filmové verze je postava paní Bertholtové, kterou Marlene Dietrich vytvořila na základě vzpomínky na vlastní matku (a odnesla si za ní ocenění David di Donatello). Navázala tak na svůj starší americký film odehrávající se v poválečném Německu, Zahraniční aféra. A ještě jednou se k tématu vyjádřila v dokumentu Černá liška. I díky ní byla výpověď obou filmů mnohem srozumitelnější a účelnější, protože zkrátka není možné černobíle soudit jen z pozice vítězů. (01.03.2023)

Norimberský proces nie je žiadna čiernobiela démonizačná agitka, ale podrobne prepracovaný záznam jedného dlhého súdneho procesu a jeho zákulisia. Na začiatku sledujeme ruiny toho, čo sa pred pár rokmi ešte nazývalo Norimberg a pri týchto záberoch nás napadne, či sa s hrôzami nacizmu nedalo vyrovnať menej drasticky, ako len tak bombardovať civilné obyvateľstvo. Nad vecou sa snaží byť aj samotný sudca Haywood a nevynášať nad obžalovanými predčasné súdy, ale na jednu stranu sa nakoniec prikloniť musí. Tracy a Lancaster sú síce ťahúňmi filmu, ale možno si budete po rokoch najviac spomínať na Cliftove a Dietrichovej výstupy. Za tri hodiny sa tu povie pomerne veľa, najsugestívnejšie sú ale dokumentárne zábery z oslobodzovania táborov. Film ponúkne aj dobový pohľad do politického zákulisia a neprekvapivo sa tu viac hralo o praktické záujmy ako o nejakú morálku. Rozhodnutie bolo ale na sudcovi... (26.03.2017)

Kramer na začátku šedesátek vytvořil hned dva zásadní kousky ze žánru soudního dramatu. Zatímco, u Kdo seje vítr jsem měl dojem, že po stránce scénáře se film povedl, ale Kramer odvedl vcelku rutinní práci (statické kompozice podobné období klasického Hollywoodu), Norimberský proces, to je úplně jinej šálek kávy. Strhující drama, podtrhnuté vynikajícími hereckými výkony, je zajímavé i formálně. Kromě precizní kompozice a nápaditých kamerových jízd, je tu použivána dramatickým způsobem transfokace na obličeje postav. Kromě prvku napětí mívá často i jinou funkci. Například na začátku všichni Němci mluví německy a co říkají se dovídáme až z překladu do angličtiny. To by ale film nesnesitelně protahovalo. Proto je použita transfokace na obličej německého obhájce a zvuk se po ní zcela organicky přepne do angličtiny. Divák snadno pochopí, proč tomu tak je a jakou funkci tím plní. Další důležitý rozdíl oproti Kdo seje vítr tkví v morální nejednoznačnosti charakterů i celého vyznění snímku (zejména pak finále). Tím se Norimberský proces víc přibližuje Michalkovovu remaku Dvanácti rozhněvaných mužů. (28.07.2012)

Není to tak strašný film, ale. A to ale je docela velké ALE. Ponejprv mi hodně vadila rozvleklost, která sice měla ukázat další rozměry postav, ale spíš to odvádělo od hlavní linky děje. A taky, že to nebylo ani trochu humorný, jako jiný Kramerův snímek Kdo seje vítr, ani dramatický jako Útěk v řetězech. Vlastně většinu filmu bylo jasný, jak to dopadne a taky to tak dopadlo. Tracyho role byla oproti té v "Opičím procesu" mnohem schematičtější a hodně černobílá, ale všechno zachraňoval hlavně Montgomery Clift a Richard Widmark. Marlene předvedla svůj standard ledové krásky (přestože plné vřících citů). To k filmu po formální stránce. Nyní obsah. Je to otázka, jestli je jejich chování protiprávním, když v dané chvíli se chovají dle platného práva. I kdyby se jednalo o jánevímjaká zvěrstva, myslím, že nikdo nemůže být odsouzen za to, že dřív dělal něco, co nebylo trestné, přestože dnes to trestné je. Ale historie mě přesvědčuje o opaku a to ne jednou. Již zde zmíněný proces (přestože jejich odsouzení přispělo jejich protiprávní chování i v té době) nebo například proces s německými hlídači hranice kolem západního Berlína. Ti kdysi kolem roku 1980 zastřelili nějaké utečence a přestože jim to tehdejší zákon nařizoval a ukládal pod pohrůžkou trestů v případě neuposlechnutí, byli za tento čin v devadesátých letech odsouzeni za vraždu. Tomu se říká ironie osudu, není-liž pravda? Jenže svým způsobem, co ti hraničníci a i z tohoto filmu zmínění soudci a žalobci, co měli dělat? Pokud neuposlechnu nespravedlivý zákon a budu jednat proti, potrestají mě a může mi být stonásobně jedno, že za deset let možná potomci zavzpomínají na to, jakej jsem byl charakter. A když ho uposlechnu, za deset let mě zatratí a odsoudí. Jak si vybrat? Co udělat v případě, že se na semaforu rozsvítí červené světlo a já jsem uprostřed vozovky? V zákoně je jen, že se nesmí přecházet na červenou. Mám se zastavit vprostřed a počkat na zelenou mezi všemi těmi vozy, nebo mám doběhnout na druhou stranu? To je ta otázka, ne nějaké Hamletovo být či nebýt. Ale co si vybrat. Někdy svoboda výběru v takovýchto věcech je nejhorší zodpovědností, jaké se nám jako lidem může dostat. Ano, či ne. Zachránit někoho z hořícího cizího velvyslanectví (i když je to narušení cizího státního prostoru), nebo jen přihlížet a zachovat jejich výsost? (tohle je absurdní příklad, samozřejmě zachránit, protože to nikdo nebude brát tak vážně). Je to různé, vývoj člověka a přechod ke složitějším systémům nás jako lidi staví mezi stále obtížnější rozhodnutí. A jak se rozhodnout? Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To je odpověď. (02.05.2006)