Norimberský proces

V roce 1948 již u veřejnosti hlavní vlna zájmu o soudní procesy s nacistickými pohlaváry výrazně ochabla. Smrtí posledních známých jmen „Hitlerových“ mužů rukou exekutivy, se v očích veřejnosti tato část dějin uzavřela. Přesto proces s bývalými soudci Třetí říše, znamenal pro vypořádání se s minulostí mnoho. Teprve zde se začínají objevovat některé zásadní otázky. Můžeme soudit lidi, kteří se řídili v tu dobu platnou exekutivou? Výklad práva není vždy stejný. I právo je jen nástroj v rukou člověka. Jak se ukázalo, není nedotknutelné. Zde šlo o obžalobu nacismu jako celku. Odsoudit tak bylo třeba všechny jeho reprezentanty. Moc soudní nevyjímaje, protože i ta se stala v Třetí říši jedním z pilířů hrůzovlády. O kolektivní vině není pochyb. Prokázat ale individuální pochybení, je věc mnohem choulostivější. Dalo by se říci, že podobným přístupem by se dalo odsoudit 90% Němců. V procesu tedy šlo spíš o jakousi morální očistu, kterou Německo muselo podstoupit, aby mohlo začít znovu žít. Ernst Janning význam tohoto okamžiku během procesu pochopil. Jeho plamenné doznání bylo jedním z nejsilnějších momentů filmu. Bylo o to silnější, že k němu došlo až na základě uvědomění si vlastního pochybení, spojeného s citovým pohnutím nad chybami let minulých, jehož iniciátorem se stal případ Feldstein. Síla dialogů ze soudní síně i mimo ni, je nosným pilířem celého snímku. Myšlenkové poselství je natolik významné, že lze přehlédnout i poněkud zkreslené, takřka učebnicově vzorové charaktery postav. O dokument rozhodně nejde. Film je pouze inspirovaný skutečnou událostí, má humánní poselství a je plný promyšlené empatie. Závěrečný dialog mluví za vše. „Netušil jsem, že to může dojít až tak daleko. To mi musíte věřit!“ „Doktore Janingu, tak daleko to došlo již v tom momentě, kdy jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný.“ S. Kramer se ve svém filmu dotkl velmi citlivého tématu individuálního pochybení a viny každého jednotlivce, problematiky vypořádání se s minulostí v kontextu národním i mezinárodním. Provedl to s neuvěřitelnou grácií, citem a pochopením ke všem zúčastněným stranám. 88% (29.09.2011)

Silné dílo s brilantními dialogy, osvěžující historickou pameť a v postavě Spencera Tracyho poukazující na morální sílu jednotlivce, u kterého vždycky zvítězí spravedlnost před politickými zájmy. A navrch dvojí požitek - z mistrovského herectví, kde nutno vypíchnout Maxmiliana Schella, jehož obhájce Rolf svým nasazením místama připomínal nechvalně proslulého bolševického žalobce Urválka a přímo orgastický zážitek ze staré české dabingové školy (a to dabingu jinak vůbec nefandím), která byla svého času, v době K.M.Walló a jiných, nejlepší na světě. (29.04.2006)

Svým příběhem a pojetím určitě zajímavý film o jednom zajímavém tématu z historie. Nicméně trochu násilná rozvleklost děje z toho udělala postupně upadající dílo. Začátek zajímavý, střed taky i když si v soudních dramatech úplně nelibuji, ale postupně mě zase začala srát ta délka podobně jako u jiných snímků platí, že se na takhle dlouhý film nevydržím dívat, ať je sebezajímavější. Škoda, ale tak trochu jsem se toho bál.60% (12.12.2015)

Moc ráda bych sem napsala nějaký smysluplný komentář, ale ani to sebelepší hodnocení se nemůže vyrovnat síle, opravdovosti a obrovskému poselství, které tento film, jako jeden z mála, nese. A přesto mi přijde jaksi málo dát tu pět hvězdiček a jít dál k dalším filmům. V hlavě mám spoustu myšlenek a těch, které jsem z filmu po jeho prvním zhlédnutí nevyčetla, je mnohonásobně víc. Přijde mi, že by se snímek dal po každé minutě zastavit a o těch pár větách, co divák uslyší, minimálně dvě hodiny polemizovat... Tři roky po válce, při slavném norimberském soudu, sršela mezi lidmi na celém světě spousta rozdílných názorů a pohledů na věc, sami obžalovaní měli různorodé pocity ohledně minulosti, široká veřejnost jiné postoje ke spravedlnosti, lidským právům i vztahu k národu. Obrovské množství úhlů pohledů se dá ovšem najít i mezi těmi nejlepšími soudci a obhájci. Jeden ze soudců veřejně odsuzuje závěrečný rozsudek slovy o tom, že teprve budoucnost přinese spravedlivý postoj k věci. Ovšem nejen v roce 1961, ale i dnes je pohledů na osoby zapletené v těch nejhrůznějších činek druhé světové války nespočet, je tedy nějaká šance, že soudcova slova budou někdy naplněna? (05.02.2011)

Snímek je cenný nejen v kontextu doby svého vzniku, kdy posloužil jako potřebná meditace nad vinou a odpovědností "obyčejných služebníků" nacistického režimu a jako výtečná odpověď na ono stále se opakující "nic jsme nevěděli, za všechno mohl Hitler, gestapo a pár fanatiků tam nahoře." Film promlouvá i k dnešku, neboť v jeho druhém plánu se objevuje další úvaha - totiž, zda je možné bránit demokracii a západní hodnoty i za použití prostředků, které tyto hodnoty popírají. Odpověď spravedlivého soudce Haywooda je jednoznačná: NE. Je snad správné lhát ve prospěch pravdy? Je snad správná byť jen nepatrná podlost ve jménu "nekonečné spravedlnosti"? Měli bychom na to myslet tváří v tvář islámskému radikalismu a dalším hrozbám dneška. Někdy je sice nutné použít i vojenskou sílu - tváří v tvář Hitlerovi tomu tak bylo nepochybně - avšak doktríně o preventivní válce Kramerův film nepřímo klade znepokojivé otázky. (29.04.2006)