Božská Ema

Strhující, dokonalé... Neskutečně silný zážitek, ještě teď se třesu. Každá sekunda byla prodchnuta dokonalým mistrovstvím jak filmařů, tak herců. Navíc zazněl fenomenální hlas s "H" Gabriely Beňačkové, které tímto vzdávám hold! Přemýšlím o přesunutí tohoto filmu do mé top 10. Vskutku hodno jména - božské... (27.12.2009)

Na mne je to celé takové moc školometské, neživotné. Turzonovová je tu pěkná, o to nic, ale je to trochu málo na to, aby mě ten film bavil. A to mám přitom tohle období začátku 20. století fakt rád. Kromě toho teda musím říct, že se mi to zpívání moc nelíbilo, což je u filmu o zpěvačce taky docela blbý. (06.01.2019)

Vskutku Božská Ema...a rovněž tak i Krejčík, alespoň v tomto případě. Jeden z nejlepších životopisných filmů, které jsem kdy měl možnost shlédnout. Při pohledu (a především poslechu) na Emu Destinnovou v podání Turzonovové se člověk začíná chvět nikdy nepoznaným pocitem vlastenectví - především pak při zpěvu státní hymny. Je zřejmé, že prostředí špiclů z Rakouska-Uherska velmi nápadně připomíná atmosféru normalizace, ve které bylo toto dílko natáčeno. O to více je silnější citový zážitek, potřebujeme více takových filmů, které by podporovaly vlastenectví (nijak násilnou formou samozřejmě). Spolu s "Božskou Emou" to byl snad ještě "Atentát", Vávrova husitská trilogie, stejně tak jako jeho trilogie z dob druhé světové války, z novější tvorby pak především Lidice, a do budoucna se můžeme ještě těšit na trojdílný tv film - Hořící keř, připomínající Palachovo upálení. Buďme za tyto klenoty vděčni, nechť jich stále přibývá... (18.10.2012)

Stojíme v pokoře a s náležitou úctou před dalším dílem dalšího českého velikána hraného filmu. Přemítání, jak je možné, že právě obnova demokracie v této zemi poslala k čertu nejen uměleckou suverenitu, ale i elementární znalosti filmařského řemesla, se stává ještě ponuřejší. Podobně jako rekviem za českoslovenstvím česko-slovenské vzájemnosti. Ve filmu se prolnulo - v sdružující touze po rekonstrukci zlomového bodu životní cesty globálně proslulé české operní a koncertní pěvkyně - do souznění trojúhelníku Krejčík-Turzonovová-Beňačková. Neuškodí, připomeneme-li si, odkud bereme i dnes svou kontinuitu síly a naděje. Odkaz této lidsky složité velké české ženy-vlastenky je nepochybně jedním z jejich nejvýznamnějších zdrojů. A tento hraný film formou, která nejen přesvědčuje, ale i strhává. (23.09.2007)

Scénář je typický Mahlerův, moralizování a vytváření alegorií (kterým samozřejmě v dobovém kontextu rozumím, ale obecně nejsem jejich velkým zastáncem) je někdy dosti literátské (nikoliv literární), herecké pojetí řady postav (včetně Emy zahrané Turzonovové) mi přijde příliš suchopárné (pořád jsem si říkal, na přelomu 50. a 60. let by Krejčík byl mistrovský ve výběru herců a jejich vedení, škoda, že nebyl podobně laděný snímek natočen dříve) s výjimkou J. Kukury (dabovaného R. Brzobohatým). Jeho operně romantická postava k heroině patří jako protipól a výtvarně stylizované árie s Ondříčkovou kamerou v duchu secese a neoromantismu pro mě představují vrcholné části filmu - kdyby rámování do opery nebylo jen v náčrtu, bylo intenzivnější a byl by tak natočen celý snímek, byl bych mnohem spojenější. Jinak mi velmi konvenuje antimilitarismus snímku. (07.07.2011)