Polnočná omša

Pri prvých pohľadoch na kamenné tváre našich špičkových hercov som si povedal, že si budem všímať, koľkokrát sa v priebehu deja zmení ich výraz tváre. Až na drobné nuansy ani raz. Nechcem povedať, že je to vzhľadom na tému chyba, ale predsa len sa potom dá depresia okolo nedá brať úplne vážne. Takže si to nevšímajte. Chybou už ale je, ak musí mať nacista to zlo vpísané v tvári a tak je jeho postava obsadená typovo presne s očakávaním publika. Či sa podarí, alebo nepodarí partizána chytiť, tak na to si musíme počkať až do konca, takže aj napínavé scény večere nie sú z dramaturgického hľadiska až tak napínavé. Páčilo sa mi symbolické načasovanie deja na štedrý večer, naša cirkev totiž tiež nebola v ťažkých časoch iba sluhom božím. Výčitky však neznehodnocujú myšlienkovú hodnotu filmu. (20.08.2014)

Adaptace hry Petra Karvaše je výborná. I když víc než epická složka příběhu, odehrávajícího se kdesi v Horehroní, je podstatnější podobenství o zradě - kolaboraci, o lidství, odvaze, o vlastní tváři. Zaujaly mne hned úvodní kontrastující obrazy popravy a proti tomu poklidné vybírání zákusku v cukrárně. Symbolické je zasazení do vánočního času. Výborně vyřešena dvojjazyčnost: titulky, když mluví němečtí vojáci; německý major mluví se Slováky většinou slovensky, ale nedokonale – např.: Vánoce - venku válka,tady tichá harmonie. Perfektní hudba Zdeňka Lišky. Týden před zhlédnutím filmu jsem byl v Zuberci - Brestové, kde probíhaly oslavy SNP. Některé hrané scény (německé přepadávání slovenských domácností) byly jako vystřižené ze zubereckého skanzenu. (24.08.2009)

Slovenské drama zasazené do období Štědrého dne 1944 sice rozhodně nezapře původ v divadelní hře, ale jako psychologická studie několika lidí s nelehkými dilematy funguje více než dobře. Režisér Jiří Krejčík si k realizaci přizval celou řadu českých spolupracovníků (i pár českých herců), takže je to jeden z mála opravdu československých filmů. Samostatnou pochvalu jako obvykle zaslouží i skladatel Zdeněk Liška, který tu moudře vycítil, že méně je někdy více. (12.05.2020)

Jsou filmy, které dokáží člověka svou výpovědí totálně "zmasakrovat". Polnočná omša, slovenský snímek českého režiséra Jiřího Krejčíka, mezi takového filmy bezesporu patří. Už ze samotného úvodu uvozeného vánoční koledou, v němž jsme svědky zmasakrování slovenských civilistů (mužů, žen i dětí), jde člověku mráz po zádech. Říká se, že "vánoce jsou svátky klidu a míru". Když jsme ale v tomto snímku svědky situace, při níž nacistický důstojník na návštěvě v rodině Kubišových hraje a zpívá koledu Tichá noc, zatímco v podkroví jejich domu ošetřují jejich uprchlého syna partyzána, těžko se lze ubránit pocitu naprosté absurdity. Stejně absurdní je vyznání, které onen důstojník sděluje Kubišovým u štědrovečerního stolu: "Já na Pána Boha věřím, ale spoléhám na našeho vůdce." Atmosféra u tohoto stolu by se přitom v tu chvílí dala doslova krájet. A když pak během půlnoční mše, za zvuku varhanní hudby a zpěvu koledy "Narodil se Kristus Pán, veselme se..." dochází k tragickému vyvrcholení celého filmu, je člověku skoro do pláče. (13.04.2017)

Chvílemi jsem měl pocit, jako kdyby těm divadelním hercům někdo řekl, že před kamerou nemusejí tolik řvát jako na jevišti, takže oni chvilkama mluvili tak, že jim nebylo skoro rozumět. Nebo to byla špatně ozvučená kopie. Nebo už prd slyšim, ale to sem nepatří. Nějak moc nemusím tyhle slovenské drsné filmy, kdy sníh a kontrast vánoce - válka jen dokreslují atmosféru, ale strhující herecké výkony (zvláště dobře se koukalo na u nás prakticky neznámou Margit Bara) mi přeci jen něco přinesly. Se zvláštní směsicí emocí a komična na mě zapůsobila scéna německy jímavě předneseného Stille Nacht a vzápětí slovensky nasraně do klavíru odbřinkaného Nesem vám noviny, to vše se zřetelnými výrazy ve tvářích, co si o tom kdo myslí. Dost dobrý! (23.08.2009)