Kluci na řece

Jindřich Plachta hrál roztomilou postavu. Kvůli němu se na staré filmy těším jak malé dítě, které se chystá s rodiči do hračkářství. Svatopluk Beneš hrál opět klasického, zasněného, romantického, mladého milovníka. Jeho popis místnosti mě dostal. Z legrace jsem totiž zavřela oči a představovala si vybavení pokoje, které popisoval před starou dámou. Musím říct, že by byl dobrým vyprávěčem, fantazie by pracovala úplně sama. Zajímalo by mě jak se tvůrcům podařilo ukočírovat tu melu na řece, kdy se ty dvě party rvou jako koně. Ale to už se dnes nedozvím. Od té doby uteklo už spoustu času. Tak se o tom můžu jen domýšlet. (06.07.2010)

„Řeko milovaná řeko, o tobě se mi chce dneska vyprávět a o dětech které žijí na tvých březích. Bylas jejich kmotrou, hovoříš do jejich snů i her a jejich život je v tobě otištěn jako v zrcadlech“ Trocha poetiky, trocha dojetí (Terezie Brzkové) i první lásky, ale především spousta rošťáren v podání "Bukounů" a "Portičáků". A k tomu „věčné dítě“ Jindřich Plachta, u něhož je „guma na Bukouny vždy zdarma“. Vcelku roztomilý film, i když nevím, co by na něj řekla dnešní generace dětí…Na mě osobně trochu moc vypjatá hudba. (16.02.2019)

Knoflíková válka na československý způsob. Na místy velmi kouzelný film se dobře dívá už od samého začátku, nicméně největší spád dostane v momentě, kdy se na scéně objeví vynikající Jindřich Plachta. Dějová linka se ztraceným světoběžníkem mě vůbec nebavila, ale závěrečná superbitva vše vynahradila. Vyzdvihl bych i krásnou Srnkovu hudbu. (22.09.2013)

Spojení Otava, Krška, Písek a Šrámek bylo pevné, podnětné a plodné. I zde, ve filmu Kluci na řece, je výrazná poetická stopa Krškova romantismu dobrodružství, tajemna a podmanivého volání divoké panenskosti dálek. Lyrická metafora se zhmotnila a přemýšlí o strachu v odcizení, samotě, pocitu selhání a nenaplněnosti. V té jedné chvíli je poetický lyrismus nejskutečnějším symbolem a metaforou. Filmová spolupráce Slavíčka s Krškou funguje také v žánru rodinného filmu, i s tolik potřebným napětím, odvahou, prozřením, nadhledem a klukovskou touhou po dobrodružství a radosti ze života. Příběh má i své tragické okamžiky, a přesto je to především laskavé pohlazení a nezničitelná romantika fantazie a uměleckého nadání. Hlavní postavou je větší z dětí Tomik (zajímavý Karel Richter) se svojí vedoucí úlohou v klukovské místní řevnivosti, s postupným pronikáním do světa dospělých a se zapáleným a odhodlaným srdcem. Hlavní ženskou postavou je atraktivní a mladá Helenka (příjemná Zorka Janů), která bedlivě dohlíží na dění kolem své opuštěné staré babičky. Roztomilou postavou je dobrosrdečný hokynář Andělín Timtělo (dobrý Jindřich Plachta) v bezelstném podléhání klukovského vnitřního hlasu po rošťárnách a vizích spravedlnosti. Nejsymboličtější postavou je Helenčin strýc Jiří (pozoruhodný Eduard Kohout) v hlase smíření, zklamání, strachu a naděje. Výraznou postavou je Tomíkova vrstevnice Zuzka (zajímavá Libuše Stehlíková), je hnána láskou a mírnou žárlivostí a strachem z nebezpečí. Z dalších rolí: překvapená hokynářova žena (Marie Blažková), ve smutku opuštěná Jiřího stará matka Magdaléna (dobrá Terezie Brzková), opatrovnická moudrá ruka nad paní Magdalénou Dr. Albín (příjemný Karel Černý), rázná Magdalénina hospodyně (zajímavá Zdeňka Baldová), závan vznešenosti dálek Ing. Palivec (sympatický Svatopluk Beneš), hlava rivalské klukovské party Bukoun (zajímavý Josef Šaloun), či platonicky zamilovaný Sláveček fajnovka (zajímavý Miloš Opatrný). Herectví představitelů dětských rolí je přirozené a nenucené a film má díky tomu svůj výrazný styl a noblesní kouzlo. Romantická duše zde roztahuje svá křídla k majestátnímu letu nad územím s vynalézavou uměleckou vyjadřovací snahou. (29.12.2016)

Klukovské léto pánů dětských i pokročilejších let představuje v Krškově filmografii poutavé intermezzo. Film, natáčený už po totální postalingradské mobilizaci a obou heydrichádách, spojuje vlastenectví s idyličností a pábením. V nezvyklé roli vidíme Jindřicha Plachtu, v nezvyklém úhlu pootavský Písek. Fronty byly pro tu chvíli zrušeny, jek sirén, vítajících spojenecké bombardovací svazy, přelétající směrem na župy Horní a Dolní Podunají (pardon, Rakousko), stal a hučící letadla zmizela z oblohy. Zůstává na ní, i vymetené, i českými bělostnými oblaky do šlehačkova přizdobené, jen žhoucí slunce a pod ním řeka .... řeka, nad kterou protentokrát nesvítí měsíc. Je to kontinent lásky a nevyslovené naděje. Míhají se tu i zajímavá herecká jména: jedno z posledních zastavení s mladičkou Zorkou Janů-Babkovou, tragickou sestrou Lídy Baarové, Borek Lipský, o němž se v titulcích dočítáme, že zemřel v Pelhřimově dva roky po válce (další z bratrů nebo blízkých příbuzných Lipských nebo jen pouhá shoda jmen ?), budoucí textař Zdeněk Borovec a mnoho a mnoho dalších. Také Terezie Brzková a Zdenka Baldová. Klukovské léto pánů dětských i pokročilejších let bylo a zůstává i létem dívčím a ženským. Zastavením, v němž jsou skryty zárodky alternativních, nikdy neuskutečněných budoucích cest naší národní kinematografie. Čas se tehdy, v tom okamžiku, v tom filmu, v tom poootavském krškovském zaslíbeném městě Písku opravdu zastavil. A my s ním. Kolik živých, až palčivých pocitů a asociací to v nás vyvolává i dnes! (06.04.2008)