Vražda v Orient exprese

"Vrah se mi vysmívá. Dobře. Jeho první chyba!" Jak rád bych nevěděl, jak to dopadne, říkal jsem si od začátku do konce, protože kdyby mi Vražda v Orient expresu nabídla i to detektivní tajemno, byla by ještě lepší. To ale samozřejmě není chyba filmu, který je téměř po všech stránkách dokonalý. Středem veškerého dění je pochopitelně Poirot (v Branaghově skvěle umírněném a citlivém podání, s knírem jako ze školy v Bradavicích), nicméně na ostatní postavy se rozhodně nezapomíná, výprava je sice skrznaskrz digitální, ale krásná, a když má dojít na emoce, dojde na ně a je fuk, jestli předlohu znáte, nebo ne. Trochu navíc mi přišlo snad jen Poirotovo vzpomínání na Katherine (ze Záhady Modrého vlaku?) a příliš se mi nelíbil ani závěrečný oslí můstek, který naznačuje, že pokračování se bude odehrávat "na tom zatraceném Nilu". (13.11.2017)

Tenhle Agathy kousek znám i pozpátku, tudíž jsem byl zvědav jen na zpracování. Vizuál parádní, i když chápu, že občas hraničil s kýčem, ale já tohle vcelku rád. I přes svoji délku film odsýpá (ale kratší být mohl) a občas jsem měl pocit, že sleduji dokument o vlaku, což mi rovněž nevadilo. Z hlediska hereckých výkonů jsem spíše zklamán. Tedy slavná jména, leč nijak oslňující herectví. Když pominu Branagha, který byl snad všude, ale v rámci ztvárnění Poirota ho mám až za D. Suchetem a P. Ustinovem, tak nemohu napsat, která postava mě výrazněji zaujala. Ony totiž mnoho prostoru k prezentaci nedostaly. Ale jinak dobré - hudba skvělá, dech minulosti tu byl, tak nějak spokojený jsem. (09.10.2021)

Je rozhodně dobře, že se VRAŽDA V ORIENT EXPRESU dočkala další interpretace. ___ Zaprvé z filmařských důvodů, protože podobně jako v poirotovských filmech sedmdesátých a osmdesátých let Branagh úspěšně vytěžuje potenciál napětí plynoucí ze střetu makroperspektivy a mikroperspektivy. Makroperspektivou myslím vizuálně atraktivní lokality, velkolepé stranové i hloubkové kompozice plynoucí i ze zvoleného 70mm filmového materiálu a především luxusu v kontrastu s divokými kraji, jimiž vlak projíždí (obdivuhodná je i práce s proměňujícími se pohyby kamery, barvami a vztahem mezi rámováním a prostředím). Mikroperspektivou pak míním pro Christie typickou hru s drobnými aspekty fikčního světa v analýze společenských a psychologických vazeb mezi postavami, jež všechny mohou být vinné... i když tady je to obráceně, zdánlivě nikdo neměl důvod vraždit (jestli vznikne i SMRT NA NILU, tam hra s motivy naopak vystupuje do popředí). ___ Zadruhé je ale Branaghův snímek ozvláštňující i jako interpretace předlohy, zejména pak kvůli onomu závěrečnému testu morálního rozhodování, jemuž vystaví Poirot podezřelé - aby našel odpověď na test morálního rozhodování, jemuž je ve svých očích vystaven on sám. ___ Zatřetí shledávám pozoruhodným už samotný fakt, nakolik je Branaghovo pojetí Poirota herecky mnohem komplexnější než u předchozích variant. Svádí pozornost k velkému kníru a "aspergerovským" detailům typu porovnávání vajíček při hledání souměrnosti, ale tyto detaily spíše klamou, protože z hlediska uchopení vnitřní integrity postavy má vlastně jeho pojetí postavy méně karikujících rysů než u předchozích interpretů, jakkoli ona Suchetová uctivá a vlastně laskavá karikatura starosvětských hodnot, jež Hercule Poirot reprezentuje, je samozřejmě mnohem přijatelnější než Branaghův nikoli roztomilý, rtuťovitý nebo od reality lehce odtržený bonviván, nýbrž chladně uvažující, dost odměřený a jako společník ne úplně příjemný profesionál. (29.08.2018)

Vražda v Orient expresu patří mezi nejproslavenější Poirotovky Agathy Christie. Poprvé vyšla v roce 1934, česky vychází od následujícího roku pravidelně. Kauza Lindberghova dítěte je nechvalně proslavená také, její dosah může ilustrovat například fakt, že ve své době vyvolala strach i u Marlene Dietrich, která své dceři pořídila hned dva bodyguardy. Trauma vyvolané skandálem bylo téměř hmatatelné po celá 30. léta... Existuje celá řada adaptací, ať už ve filmu, v televizi, v rozhlase, na divadle, v komiksu nebo ve videohrách. Je to tedy dobrá volba pro start nové série? Není na škodu začít vyprávět nové případy Poirota právě takto notoricky? Zatím se zdá, že měl Kenneth Branagh šťastnou ruku. Zanedlouho znovu přispěchá a jistě vyřeší další slavný případ - Smrt na Nilu. Jaký tedy byl recept - Branagh se nebál natočit i pro dnešního diváka klasický all star film, kde je důležité, aby i ty nejmenší roličky hráli respektovaní herci. Celé je to dostatečně idealizované, vědomě si pohrávající s pietou a přesto napínavé a tam, kde je to žádoucí, i vtipné. Jedná se tedy o počin, kterým se lze bez zaváhání potěšit. A jako bonbonek je tu nová píseň nazpívaná Michelle Pfeiffer - Never Forget. (22.05.2018)

Proslulého detektiva, jehož Kristova Agáta ve svých knihách prudérně označovala jako výstředního mužíka, nekompromisně pojal film jako belgického homosexuálního autistu jménem Erkül s vytepleným žabožroutským přízvukem. Nejprve jej Finly představil jako progelovaného plachého řiťopicha, poté Ustinov jako slizkého tlustého buzeranta, aby jej nakonec naprosto ikonizoval a uzurpoval pro sebe Davča Süšé jako rozkokošně sympatického cükrouššše, co chodí, jako by měl v prdeli pravítko, a obsedantně si voskuje dle vlastního mínění módní homoknír. Až teď, autorčině popisu proporcionálně zcela neodpovídající, dobře stavěný, vysoký, vzpřímený elegán Ken postavu alespoň trochu vychladil, dehomogenizoval a vnesl do ní kapku heterošarmu, takže se u jeho sledování přirozeně sexuálně orientovanému divákovi už tolik panicky nestahuje konečník. Pod nos si sice nalepil obskurně ohyzdnou jitrnici, nicméně „bon“ a „manifique“ zní z jeho úst dostatečně machisticky, a ne jako výzva k homofelaci. A vůbec je v roli naprosto skvělý, přirozený a sympatický, jakož i zbytek osazenstva toho snobského Pendolína z Istanbulu, tedy až na tu násilně topornou a neskonale odpornou Džedáj rytířku, která asi přeblafla nějakého vlivného agenta, nebo ukojila Kennethovy zoochoutky. A co jinak říct k x krát přečtené a viděné swingrsvraždě, když z ní nakonec nepřekvapivě nevypadlo, že vrahem je vlastně zahradníkův mongoloidní pomocník jménem Rupert? Inu, důstojné zpracování, výborná režie, vymazlené digitální kulisy a zplastikovaná, sekunďákem poslepovaná Fajferka je v šedesáti asi stokrát píchatelnější, něž když v pětadvacetidvaceti anorekticky valila pydlooké bulvy na Tonyho Montánu. (12.11.2017)