Olovená vesta

Full Metal Jacket je typ speciálního náboje s celokovovým pláštěm, a pro mne také název jednoho z nejgeniálnějších filmů, co kdy byly natočeny. Mistrovský Kubrickův opus na zrůdnost války je volnou adaptací románu Gustava Hasforda. Na rozdíl od soudobých snímků, vyjadřujících se k Vietnamské válce (např. Četa režiséra Olivera Stonea), zůstal film Full Metal Jacket v pozadí. Tento film není moc akční, není ani hrdinský (pokud ovšem nepovažujete radost ze zabíjení nevinných žen a dětí za hrdinství), není vlastně ani válečný. Dalece přesahuje své téma a odráží v sobě křišťálovou genialitu svého tvůrce. Full Metal Jacket zachycuje pravou podstatu toho, co je to armáda. Tomu se věnuje první polovina filmu, která je úchvatná, ale bez druhé neznamená nic. Snímek začíná pro podobné filmy typickou "induction cut sequence", která je ovšem v tomto případě opět výjimečná a brilantní. Vlasy mladých branců proti jejich vůli padají na zem a v pozadí hraje pro mě nezapomenutelná píseň "Hello Vietnam" Johnnyho Wrighta (složil Tom T. Hall). Začátek filmu mě vždy nejvíce dojme, a to nejen díky kráse bezchybně vybrané písně, ale hlavně kvůli osudům prostých mladých kluků, ze kterých se proti jejich vůli tímto krokem stává něco jiného, možno říci méně lidského. Jak říká sám seržant Hartman (svého času opravdový výcvikový instruktor R. Lee Ermey), už nejsou lidé. Jsou vojáci, a ti umírají. Od toho tu jsou. To je účel a smysl jejich bytí, zabíjet a nakonec sám zemřít. Těžko to pojmenovat, ale hrdinství to podle mého není. Zaslouží si spíše soucit, protože válka je něco, co ač jest dílem lidí, není určeno pro lidské oči. A také to není nic, na co se lze připravit ať už se seržant Hartman v dobrém či zlém snaží jakkoliv. Ponižování, degradace lidskosti, ztráta individuality je zvána dospíváním chlapce v muže. Ironie. A proto to, co udělal mladý Leonard Lawrence (Vincent D'Onofrio) je pro mě skoro pochopitelné, i když to byl čin, pramenící z šílenství. Full Metal Jacket zachycuje pravou podstatu toho, co je válka. Tomu se věnuje druhá polovina filmu, odehrávající se v samotném Vietnamu. Přesouváme se do těžiště války, cizího světa, kde pro atributy lidskosti není místo, před brány do pekel. Někteří pochopí, někteří ne, záleží jak umíte vnímat nuance v degradaci na chladné čistě filmové vyprávění a výkřiky geniality. Za nejsilnější moment filmu ovšem považuji závěr. Zde, poprvé od první scény, znovu zapouští kořeny semínka emocí, gradujíce do nepředstavitelných rozměrů. Konečný souboj je natočen velmi komorně, nic velkolepého, jen pár vojáků. Reálie zřícenin nedaleko Londýna, hořící ohně, při jejichž sledování jsem ani nedýchal, vynikající doprovod hudby. Ale co bylo nejúchvatnější, odhalení na konci a poslední rozhovor. V těch pár slovech a několika nechutných záběrech spatřuji více pravdy a moudrosti, než v jakémkoliv podobně krátkém okamžiku. Stejně jako na konci svého 2001: A Space Odyssey, i zde představuje Kubrick myšlenku přesahující běžný rámec lidského chápání. Někdy se při sledování tohoto filmu stydím, že jsem člověk. Kiss me goodbye and write me while I'm gone. Goodbye my sweetheart... hello Vietnam. (10.12.2005) (menej) (viac)