Jan Palach

Začnu citátem: Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí. Film má silné scény, ale i slabé chvilky. Robert Sedláček je takový rozporuplný tvůrce občas umí a občas ne. Viktor Zavadil mi pro roli Jana Palacha (naivního idealisty levicového zaměření) přišel jako dobrá volba. Asi mám rád historické filmy s silným příběhem, takže trochu přimhouřím oko a dávám 4. (21.01.2019)

Film neprovokuje ani obsahem, ani tvarem. Ale film má smysl kvůli hrdinově neuchopitelnosti. Mohl klidně v vzniknout mramorový blíženec Mirka Dušína, nebo mesiášská postava a blouznivec. A je to neokoukaná tvář i když působí až moc vzorově. Ve filmu je až moc dobových vysvětlivek. Film Jan Palach je bezpečný, střízlivý, skoro usedlý. Ale poctivý po stránce řemesla i v přiznání hrdinovy trvalé neuchopitelnosti. Tipoval bych, že film dostal Českého lva za nejlepší zvuk, protože na mě hodně působila směsice autentických vět z rádia, střelby, stíhaček, hymny... (01.07.2019)

Post-truth internetová doba je fakt na hovno obdobie pre život. Naša zlatá digitálna mládež dokáže mozgovo pobrať asi len memes, pokémonov a slovenský hip-hop. Tak sa úplne pokojne môže stať, že v ankete o najväčšieho Slováka dejín zvíťazí poloretardovaný velocipedista Sagan žijúci v Monaku, inteligencia je na výsmech a celkovo je to tu úžasné a krásne. Mnohé historické činy sa znevažujú, resp. sa o nich ani nevie. Tu si z komentárov rôznych mudrlantov môžeme prečítať, že v prípade Palacha sa oslavuje duševne chorý človek, čo si nevážil svoj vlastný život a ktorého čin bol úplne zbytočný. No, z pohľadu priemerného konzumného jedinca súčasnosti je asi naozaj ťažké pochopiť, že sú ľudia, pre ktorých ich vlastný život nepredstavuje tú najvyššiu hodnotu. Film samotný je vizuálne atraktívny, dobové reálie zvládnuté veľmi dobre, autori sa vyhli pátosu (pátos je niečo, čo dokáže zničiť veľa historických filmov). Celé to pôsobí mimoriadne civilne a sviežo. Záverečná scéna je mrazivá a v kombinácii so skvelou hudbou ostane divákovi ešte veľmi dlho v hlave. (13.01.2019)

Ono se tak trochu jedná o demýtizaci Jana Palacha. Aureolu mučedníka a téměř světce nabourává Sedláček tím, že se nebojí vtisknou Palachovi do ruky půllitr a panáka a stejně tak mu nečiní problém strčit ho do postele s holkou. Jasně, tohle všechno kluci v jeho věku dělali stejně jako dnes, ale chlastající a souložící Palach je skoro to samé, jako močící Ježíš. Nicméně tenhle důraz na obyčejnou lidskou stránku je jedním z nejsilnějších aspektů celého filmu a divák má díky ní k hlavnímu hrdinovi blíž. Dalším plusem je postupné utahování společenských šroubů, které vyvrcholí věrně ztvárněnou letargií většiny národa, který volí raději teplo a smrádeček. V této situaci pak člověku přijde Palachův čin vlastně přirozený a Sedláčkovi slouží ke cti, že se to nesnažil opentlit nějakými patetickými žvásty. No a chvíle, které předcházely upálení, se mi asi nedlouho vryjí do paměti. Herecky bez výhrad a z neznámého Zavadila jsem byl nadšen. Naopak co mi nesedělo byl televizní formát. Alespoň mě to tak přišlo. Jasně, film se vlastně soustředí výhradně na osobu Palacha, který nesleze ze záběru, ale trošku rozmáchlejší zpracování by přeci jen neškodilo. Ale to je jen malá vada na kráse. 90% (18.01.2019)

Nechybělo mnoho a byl jsem svědkem nejtvrdšího pádu na hubu v českém filmu posledních let (moji „oblíbenou“ Učitelku vnímám jako slovenskou), ale vyvrcholení dojem naštěstí zdárně vylepšilo. Ta mlčenlivá soustředěnost mi v předchozím dění chyběla – je rozdíl mezi tím sdělit záměr mlčky a cpát ho při každé příležitosti všem postavám do úst. Vracet se do našich nejexponovanějších dějinných epoch a odkrývat mýty pro mě osobně nedělá Honzu Palacha vynikajícím. Mám pocit, že zrovna s podobnými introspekcemi na tom není česká kinematografie úplně zle (Protektor, Fair Play, Ztraceni v Mnichově, Já, Olga Hepnarová…) a Sedláček jen toto směřování ozvláštňuje větším množstvím ironie, někdy záměrně nepatřičné. _____ Účelovou nečitelnost protagonisty kvituji, mělkost světa kolem něj již nikoli. Ačkoli jsou pod Sedláčkových triptychem České století/Bohéma/Jan Palach podepsáni jiní scenáristé, problémy se opakují. Dialogy mě naposledy takhle trápily v nějaké nedělní pohádce na ČT. Scénáři jsem přál dramaturga, který by seškrtal to kvantum nevyslovitelných šíleností a jakoby mimoděk zmíněných údajů sloužících k charakterizaci postav a vývoji vyprávění (vinu tentokrát možná nese také nezkušenost Jana Gogoly ml. s hranou tvorbou). Jsem přesvědčen, že opravdu dobří herci dokáží s těmito nástrahami pracovat, ale v podání některých zdejších mlaďochů a za asistence Jana Vondráčka jsem procházel sedmi bránami pekel. _____ Záporů vnímám o dost víc. Dějinné události Sedláček představuje ve vždy srozumitelné chronologii, linie týkající se konkrétních figur ale nechává roztříštěné a neujasněné (vztah Palacha s přítelkyní a slovenskou kamarádkou) nebo nedovede zdůraznit jejich vývoj v čase a explicitní záměr (profesor jako morální vzor, důsledky charakterové změny Smrkovského, bezmoc stávkujících). Zvolená epizodičnost vyprávění na mě působila velmi únavně, nerytmicky a nedokázala mi zprostředkovat závažnost situace a utužování poměrů, to mi film musel sdělit opět až dialogy. Vypíchl bych ještě inspiraci seriálem Vyprávěj – veškeré kostýmy jsou čisté, nové a „retro“, zvláště hlouček protestujících komparzistů na Václavském náměstí hraje pod tím věčným bílým světlem všemi barvami a účesy. Po střelbě pak utíká tak zmateně, že nemám pochyb o tom, že tyto scény režíroval hostující Biser A. Arichtev. (23.08.2018)