Jan Palach

Filmová črta, která nemá jeden velký děj s jasně daným filmovým obloukem, ale je sledem jednotlivých událostí, které se snaží ukázat proces vnímání a cítění, které vedlo až k zapálení první pochodně. Naštěstí se povedlo postavu Palacha výborně prokreslit, scenáristicky i herecky a díky tomu použitý styl vyprávění funguje. Je tu hned několik scén, které jsou neskutečně silné a rozhodně to není jen závěr, ze kterého mrazí dlouho před tím, než se ozve zachrastění krabičky sirek. (13.01.2019)

"Jako já mám jít protestovat, jo? Celej žhavej, vole !!" I tak by se ve zkratce dalo popsat co se dělo, když se tenkrát Palachovi zapálily lejtka a šel zapáleně za svým cílem až se z něj kouřilo. Neberte mě zle, chápu že pro někoho je hrdina, mučedník a co já vím co ještě, jen mám prostě hrozně ráda černej tumor a když si dělám prdel i ze svého tumoru, co mi zasadil semínka v mozkovně, tak Vám asi dojde, že holt na mě, tyto gesta dojem nedělají ani u Palacha ani u Husa, jehož cesta byla dlouhá, ale konečně došel na hranici. K filmu - K mému velikému, převelikému smutku se mi dočista vykouřil z hlavy, jelikož sem u něj několikrát klimbla, což bude asi tím, jak moc mě zaujal. Každopádně chápu, že lid zdejší ho asi vesměs ocení, já jakožto přivandrovalec z Vietnamu holt nemám ten správný zápal a navíc lidi, kteří dobrovolně páchají sebevraždu, i když mají dost důvodů pro které by mohli žít, prostě nepochopím. Včetně toho, že absolutně serou na své blízké a na to, jak se se ztrátou milované osoby, vyrovnají. (05.01.2020)

21. ročník festiwalku Kino na granici je zase dost popiči. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že naprosto splňuje veškeré atributy profesionálně zorganizované akce, kde se v odporném bezútěšném prostředí českého a nádherném historickém polského Těšína (bohabojní bezďáci a cigoši se zaplaťsatan do Ojczyzny bojí, tudíž zvratky a chcanky končí před mostem přes Olši) starají o kdejakého kokota jako o vlastního. Jen letos dost školácky manažersky pochybili a zapomněli uzavřít s Ředitelem smlouvu o dodávce počasí. Jistěže je to zřejmá chyba polské strany, protože ta má nahoru přímou linku, avšak nejvyšší Meteorologická entita to pojala nexenofobně a trestá i ateisty, tudíž na obou březích panují klimatické podmínky totálně napiču. Tedy opět pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že tyto neodpovídají normativním standardům posledních let a Žán Pól dvojka zjevně ztrácí pozici oblíbeného náměstka. Naštěstí pořadatelé alespoň částečně vyvážili svou minelu tím, že zvolili otvírák, u něhož se zmoklý a promrzlý divák a priori zahřeje. Abych byl upřímný, já se k ohni moc nehrnul v očekávání Hořícího keře ryloudyt, u kterého se budu muset ze zoufalství, na protest proti trapně kýčovitému morálnímu konzumerizmu a z totální nudy k posrání někdy uprostřed radši polít benzínem a zapálit, abych se tolik netrápil. K mému velkému překvapení jsem však ani neotevřel kanystr, protože se jednalo o scenáristicky i dramaturgicky poutavé, poměrně působivé a skoro nestranné retro s dobrým typologickým výběrem mile nesympatických herců, které se vyhýbalo obvyklému hysterickému glorifikování psychicky postižených dětí s akutním zánětem kategorického imperativu a záchvaty vyššího mravního principu. Sice toho Jeníka vykreslili jako správňáckého pyjonýra, téměř vegana a plachého panice, co nepije a kdo ví, jestli kouří (vzhledem k přitažlivosti jeho obrněné dívky patrně kouřil), nicméně to k psychotikům vcelku sedí, protože jinak by si vážili života a nezarmucovali své blízké pácháním pičoidních gest, pro která, sotva jim přestal stydnout puding v družině, absolutně nemohou mít mimo lability a sebevražedných sklonů jakákoliv objektivní opodstatnění. Něco, jako by se někdo v dneska upálil na protest proti vstupu Endyho Babitche do politiky. Snad větší zlo než Rusáci, to ještě uvidíte, a ta kunda by stejně neodstoupila, ani kdyby najednou protestně blafly dvě střední školy a řeznický učňák, protože je to jen cílená mediální manipulace a někdo proti té demogracyji přece bojovat musí! (29.04.2019)

Kdybych byl idealista, utěšuji se tím, že Sedláčkovo skličující, sugestivní a přesto věcné hledání (či ohledávání?) Jana Palacha otevře národu oči. Ve skutečnosti se spíš obávám, abychom se zanedlouho neohlédli za posledními třiceti lety a stejně jako „Jenda“ si nepoložili otázku „Takže ono to všechno bylo jenom jako?“. ___ Vadila mi občasná doslovnost a velká slova nebo nedostatečné využití některých postav (Eva), ale v celku považuji určitou fragmentárnost vyprávění, enigmatičnost hlavního hrdiny (danou právě tím, že jej poznáváme jen z útržků) nebo nadřazení faktů emocím za výborný tah. Vyprávění je zprvu svižné, eliptické, podobně uvolněné jako doba, ve které se příběh odehrává. S tím, jak se Palachovo vnímání skutečnosti zužuje (vyjma několika scén se celý film svědomitě drží jeho hlediska), čas vyprávění a čas vyprávěného k sobě mají stále blíž. Nedochází už k náhlým skokům mezi měsíci, události sledujeme skoro den po dni, v závěru takřka minutu po minutě. O to naléhavěji si uvědomujeme bezvýchodnost situace a nezvratnost dění (k tomu přispívá také navracející se motiv ohně, resp. ohně a vody, kterou zpřítomňuje Helenka, v jejíž moci už ovšem ke konci není Palacha „uhasit“). ___ Podobně mne zaujala nenucenost, s jakou film poukazuje na přijetí nových pořádků, resp. návrat do zajetých kolejí. Bojový zápal, nutící lidi vrhat se pod kola tanků, poměrně záhy střídá apatie, blbá nálada (viz např. prodavač pomerančů) a odvracení hlav. Komedie běžící na Vánoce 1968 v televizi vyznívá úplně jinak než groteska s Laurelem a Hardym, kterou ústřední pár během pražského jara sleduje v kině. Nevzbuzuje totiž úlevný smích, neboť neodráží náladu ve společnosti, ale působí jako součást snahy odklonit pozornost od závažnějších skutečností (stejně tak hokej), navodit dojem, že se vlastně nic nestalo a život běží dál. Asi žádný polistopadový film nedokázal takhle přesně a přitom vlastně mimochodem vystihnout děsivou samozřejmost, s jakou po srpnových událostech došlo k obnovení pořádku. V tomto ohledu Palacha zároveň považuji za nadčasového, protože určité vzorce (stádního) chování, činící demokratické principy mnohem křehčími, než jsme si ochotni přiznat, se nemění. ___ V neposlední řadě jde o film skvělý nacastovaný a zahraný (zejména Viktor Zavadil a Denisa Barešová), s nanejvýš autentickou výpravou. Přestože si po celou dobu udržuje určitou komornost a nijak se nevyžívá ve velkých celcích a davových scénách (opět důsledek navázání hlediska na protagonistu), rozhodně se jej vyplatí vidět a zažít na plátně. S větší pravděpodobností vám z něj naskočí husí kůže, s větší pravděpodobností vás po doběhnutí titulků a odchodu z kina zarazí podivná netečnost okolního světa. ___To nejzásadnější, ne-li nejlepší, co u nás bylo po listopadu natočeno. 90% (20.08.2018)

FIlm o Janu Palachovi 4*, život a smrt Jana Palacha -5*. On si totiž Honza asi neuvědomil, že žije mezi Čechoslováky. Těm je totiž srdečně putna všechno, co se netýká jejich žaludku a židle. Sedláček odvedl dobrou práci. Pokud JP byl magor jak o něm nedávno na ČR1 mluvil nějaký jeho dávný kamarád (rval si špendlíky pod nehty apod), Sedláček se tomu šikovně vyhl. Trošku šablonovitý až silně kýčovitý je vztah s profesorem (Vondráček), víc prostoru nedostal problematický vztah s matkou (Bydžovská). Kristína Kanátová pěkný, Denisa Barešová je taková svazačka. Kompars na sovětské vojáky byl asi easy, udělali nábor na pražské tržnici. Scéna, v níž JP pochoduje za prezidentem, by se měla vystříhnout, to je až moc trapná přeháňka. Kdyby zůstal u Rýna, nemuseli nám kantoři celej život tlačit do hlavy tenhle nesmysl. (18.03.2019)