Jan Palach

Lidská pochodeň číslo jedna, hrdina českého národa Jan Palach, rozvíjející onu seběobětovací linii aktu hrdinství, jejíž nejvýraznější personou byl Jan Hus, Palachem ve filmu přímo zmiňovaný. Škoda, že většina filmu je jen čekání na neobyčejně silnou a sugestivní závěrečnou scénu...scénář Evy Kantůrkové je až příliš plakátový...emocí prostý...jak by asi vyznělo, kdyby si scénář opět napsal sám Robert Sedláček s Pavlem Kosatíkem, jako tomu bylo v případě Českého století...takhle v přímém srovnání u mne vyhrává na plné čáře komplexnější a mnohem dramatičtější Hořící keř, produkt komerční HBO...a Agnieszka Holland je coby režisérka taky trochu v jiné lize... (12.01.2019)

Kdyby mi Jan Palach, coby Čechovi, nebyl tak blízký tématem, tak bych filmu vrazil tři hvězdy. Věřím, že pan Sedláček byl natolik precizní, že co se ve filmu děje týče, má vše založené na základě skutečností, které se dozvěděl, kde se dalo. Včetně samotné Palachovic rodiny. Nicméně jsem se chvílemi ztrácel v určitých momentech, které mi v kontextu celého filmu nedávaly smysl. Proč topil v té strouze to štěně? Proč tam byla ta milenka? Jsou to takové momenty, které příběhu a Palachovi samotnému nic moc nepřidají, protože se nijak nedovysvětlí a spíš to nasere. Prostředí, dobu a atmosféru tu nicméně režisér ztvárnil hodně věrně. Závěrečná scéna, na kterou divák čeká celý film, mi pak přišla poměrně rychlá a strohá, ale co u ní vlastně vymýšlet…Jan Palach je bezesporu zajímavý film. Skrývá v sobě mnoho myšlenek a ukazuje dobu, kterou bych nikdy nechtěl zažít. Komunisti vždycky byly svině, ale když to pak vidím ucelené ještě v televizi, je mi z toho hodně zle. Nechápu, kdo po tom všem dnešním komunistům opravňuje být součástí aktuální politické situace v naší zemi… (15.01.2019)

Životopisné filmy obvykle ignoruji, ale vzhledem k včerejšímu 50. letému palachovskému výročí jsem udělal výjimku. V podstatě jsem si potvrdil, proč mě tento žánr nebaví - jednak protože mě osobní životy slavných lidí nezajímají (v tomto smyslu mě ve filmu vyloženě iritovaly scény typu topení štěněte, sex na fakultě nebo holý zadek ve sprše, protože mi přijdou k Palachovu odkazu zcela irelevantní), a jednak protože děj vždy končí (a většinou i probíhá) předem známým - a tedy předvidatelným - způsobem. Film se po mém soudu zaměřuje na veskrze nahodilé a nepříliš podstatné detaily z Palachova života, a osobně jsem ho shledal dramaticky nepříliš zajímavý, ve většině rolí rozpačitě obsazený i zahraný (ta Palachova věčná zamlklost mi nesedí k tomu, co jsem se o něm dočetl), a celkově to na mě působilo filmařsky hodně konvenčním dojmem, který si osobně dávám do souvislosti především se jménem Kantůrkové (u které mě překvapilo, že je ještě stále naživu). Dobovou věrohodnost jsem však shledal celkem zdařilou (kostýmy, účesy, auta v ulicích, bytové interiéry - na všem si dali tvůrci evidentně záležet) a potěšilo mě i to, že děj veskrze většinu událostí rekonstruuje věrně, byť jsem mimochodem nepochopil - a nesl s nelibostí - proč ve filmu byla před Palachův dopis na rozloučenou přidána slova "Tyto řádky možná můžou působit směšně, ale ony jsou pravdivé", která ve skutečnosti Palach nikdy nenapsal (film k originálnímu znění posledního dopisu přidává smyšlených vět dokonce daleko víc). Dodávám, že ačkoli mě film příliš neoslovil, posledních 15 minut sledujících krok za krokem kráčení Palacha do náruče smrti jsem sledoval zcela fascinován a poslední záběr mě emočně naprosto zdrtil. (17.01.2019)

Dvě výborné scény: příjezd tanků a závěrečné upálení, což ale není úplně režisérova zásluha, tyto situace strhávají tak trochu samy o sobě (jakkoli jsou zároveň dobře natočené). Mezitím paběrkování a dramaturgická beznaděj (postavy se nahodile objevují a mizí, scény jsou zkratkovité nebo rovnou nesmyslné). Výsledkem je bezkrevný a plytký film, což je vzhledem k tématu celkem brutální fail. Jinak řečeno: snímek o statečnosti a odvaze natočený zcela sterilně a neinvenčně. (26.09.2018)

Jan Palach neodpovedá na tú najzákladnejšiu otázku, totiž ako sa dokáže niekto, aj napriek známej motivácii, podpáliť. Lenže Jan Palach nemala byť psychologická štúdia, ale skôr štúdia doby, takže tento chladný popis udalostí a zobrazené vzťahy nejdú na dreň, ale skôr sú prostriedkom na zobrazenie celku miesta a doby. Ale možno je to celé o tom, že trpiaci človek nedáva na sebe toho veľa poznať a jeho vnútorné peklo nie je vyjadrené cez dialógy, ale proste iba jeho rečou tela a výrazi v tvári. A keďže vieme, ako sa to celé skončí, tak Palachove strohé chovanie za prejav jeho vnútorného prežívania považovať môžeme. (12.01.2019)