Jan Palach

Premiéře filmu na LFŠ předcházelo promítnutí 35minutového filmu Zmatek (1968), který je dokumentem zachycujícím srpnovou okupaci. Nepříliš známé záběry od několika kameramanů dokázaly i při krátké stopáži postihnout nálady a pocity onoho osudového léta. O to silnější pak byl kontrast s hraným filmem, který selhal v každém ohledu. Skromná výprava dává vědět, že peněz nebylo mnoho, avšak i s tím se dá pracovat. Problémem je, že všichni na plátně vypadají, jak kdyby právě vyšli z kadeřnictví a schůzky se stylistou. I sovětští vojáci mají po dlouhé cestě nažehlené uniformy./// Vyprávěním se snaží režisér přiblížit Palacha, který byl zkrátka běžný student, jenž randil, četl a kterého máma peskovala, že si neuklidil pokoj. Nedaří se však vůbec přiblížit vnitřní pochody, které k činu vedly. Palach žádné podrobné vysvětlení nezanechal a dodnes jeho rozhodnutí mnozí nejen nechápou, ale i odsuzují, neboť vnímají sebevraždu jako zbabělost. Ať už je váš postoj jakýkoli, faktem je, že coby diváci sledujeme jen sérii doslovných či zcela návodných scén. Tu jde Palach do kina na grotesku a někdo v ní hoří, poté si čte, jak se upálil mnich. Nic z toho nemá základ v historických pramenech, ale o to nejde, byť se scenáristka snažila vycházet z faktů. Vedlejší linie jsou neuzavřené, a působí tak odbytě. Palach je v podání Zavadila neskutečně topornou postavou, která nemluví, ale deklamuje. Ostatní herci byli očividně vedeni stejně, takže jen koženě prohlašují, co si myslí, a nápadně nás informují o různých historických souvislostech. Scény ve Francii jsou neskutečnou křečí a nejsou jediné. Sedláčkovi jako vypravěči schází rafinovanost, byť se mu nedá upřít, že poslední sekvence, ve které se příliš nemluví, je velmi silná. [LFŠ] (25.09.2018)

Kdybych byl idealista, utěšuji se tím, že Sedláčkovo skličující, sugestivní a přesto věcné hledání (či ohledávání?) Jana Palacha otevře národu oči. Ve skutečnosti se spíš obávám, abychom se zanedlouho neohlédli za posledními třiceti lety a stejně jako „Jenda“ si nepoložili otázku „Takže ono to všechno bylo jenom jako?“. ___ Vadila mi občasná doslovnost a velká slova nebo nedostatečné využití některých postav (Eva), ale v celku považuji určitou fragmentárnost vyprávění, enigmatičnost hlavního hrdiny (danou právě tím, že jej poznáváme jen z útržků) nebo nadřazení faktů emocím za výborný tah. Vyprávění je zprvu svižné, eliptické, podobně uvolněné jako doba, ve které se příběh odehrává. S tím, jak se Palachovo vnímání skutečnosti zužuje (vyjma několika scén se celý film svědomitě drží jeho hlediska), čas vyprávění a čas vyprávěného k sobě mají stále blíž. Nedochází už k náhlým skokům mezi měsíci, události sledujeme skoro den po dni, v závěru takřka minutu po minutě. O to naléhavěji si uvědomujeme bezvýchodnost situace a nezvratnost dění (k tomu přispívá také navracející se motiv ohně, resp. ohně a vody, kterou zpřítomňuje Helenka, v jejíž moci už ovšem ke konci není Palacha „uhasit“). ___ Podobně mne zaujala nenucenost, s jakou film poukazuje na přijetí nových pořádků, resp. návrat do zajetých kolejí. Bojový zápal, nutící lidi vrhat se pod kola tanků, poměrně záhy střídá apatie, blbá nálada (viz např. prodavač pomerančů) a odvracení hlav. Komedie běžící na Vánoce 1968 v televizi vyznívá úplně jinak než groteska s Laurelem a Hardym, kterou ústřední pár během pražského jara sleduje v kině. Nevzbuzuje totiž úlevný smích, neboť neodráží náladu ve společnosti, ale působí jako součást snahy odklonit pozornost od závažnějších skutečností (stejně tak hokej), navodit dojem, že se vlastně nic nestalo a život běží dál. Asi žádný polistopadový film nedokázal takhle přesně a přitom vlastně mimochodem vystihnout děsivou samozřejmost, s jakou po srpnových událostech došlo k obnovení pořádku. V tomto ohledu Palacha zároveň považuji za nadčasového, protože určité vzorce (stádního) chování, činící demokratické principy mnohem křehčími, než jsme si ochotni přiznat, se nemění. ___ V neposlední řadě jde o film skvělý nacastovaný a zahraný (zejména Viktor Zavadil a Denisa Barešová), s nanejvýš autentickou výpravou. Přestože si po celou dobu udržuje určitou komornost a nijak se nevyžívá ve velkých celcích a davových scénách (opět důsledek navázání hlediska na protagonistu), rozhodně se jej vyplatí vidět a zažít na plátně. S větší pravděpodobností vám z něj naskočí husí kůže, s větší pravděpodobností vás po doběhnutí titulků a odchodu z kina zarazí podivná netečnost okolního světa. ___To nejzásadnější, ne-li nejlepší, co u nás bylo po listopadu natočeno. 90% (20.08.2018)

FIlm o Janu Palachovi 4*, život a smrt Jana Palacha -5*. On si totiž Honza asi neuvědomil, že žije mezi Čechoslováky. Těm je totiž srdečně putna všechno, co se netýká jejich žaludku a židle. Sedláček odvedl dobrou práci. Pokud JP byl magor jak o něm nedávno na ČR1 mluvil nějaký jeho dávný kamarád (rval si špendlíky pod nehty apod), Sedláček se tomu šikovně vyhl. Trošku šablonovitý až silně kýčovitý je vztah s profesorem (Vondráček), víc prostoru nedostal problematický vztah s matkou (Bydžovská). Kristína Kanátová pěkný, Denisa Barešová je taková svazačka. Kompars na sovětské vojáky byl asi easy, udělali nábor na pražské tržnici. Scéna, v níž JP pochoduje za prezidentem, by se měla vystříhnout, to je až moc trapná přeháňka. Kdyby zůstal u Rýna, nemuseli nám kantoři celej život tlačit do hlavy tenhle nesmysl. (18.03.2019)

Keď prišli Rusi som zaspal... a ráno si povedal, že vracať sa k tomu nie je prečo... ani po prečítaní 4-5* tunajších komentárov od mnou rešpektovaných užívateľov (pred aj po projekcii) v tom nevidím žiaden autorský zámer, iba a len nezdar. Typické pre našu dobu, kedy si myslíme, že téma (udalosť... legenda) si vystačí sama, že nepotrebuje viac, žiaden vklad, posun, nedajbože postoj, nič... modlárstvo a pohodlnosť máme v krvi, vždy ideme s najsilnejším vetrom do chrbta a je vlastne jedno, z ktorej strany fúka. (17.01.2019)

Jenda z filmu Jan Palach by mohl být obyčejný kluk dospívající v 60. letech minulého století, nebýt vědomosti činu, ke kterému se odhodlá. Ta posouvá i jinak pocitově velmi dlouhý film a vkládá symboliku do každé i letmo řečené repliky. S finálním mrazivým detailem a v naprostém tichu, které následují střídající se tóny Modlitby pro Martu a Slunečného hrobu, pak diváka nechá, aby se se tím silným zážitkem vypořádal o samotě.Tohle je jednoduše příběh, který by nebylo dobré podělat. A už jen ta míra detailu ukazuje, že to měli tvůrci neustále na paměti. Důležité ale je, že i kdyby se oddělily rekvizity, stále by tam zůstal ten (ne)uvěřitelný čin - a člověk za ním. Více zde: https://www.irozhlas.cz/kultura/film/film-vs-realita-film-jan-palach-historie-okupace-upaleni_1808211300_kro (22.08.2018)