Červenofúz

Autorský koncept, který v 50. letech ustanovil režiséra za tvůrce-Boha, není pomýlený jen z důvodu nemožnosti nahlížet komukoliv do hlavy a teamworkingu širšího ansámblu na díle, rovněž je problematický z hlediska autorů-značek, vůči nimž cítí divák pokoru a jihne, ztrácí soudnost. Slovy klasika: Dobrý režisér špatné filmy netočí. ____ Mixne-li se jakýkoliv film asijskou provinciálností, kde se s oblibou řeší sondy mezi obyčejné lidi po vzoru neorealismu, vyleze z něj zákonitě společenský komentář, nic víc, a totéž se přihodilo zde. Kurosawa podobně jako Godard miloval klasické hollywoodské filmy a sám nevěděl, kam patří, zda na Východ, či na Západ, zda následuje práci kamenu japonského filmu 30. let, režiséra Ozua, mistra střihu a detailu, nebo Mizogučiho táhlé, distancovaný záběry. Kurosawa sám přiznal, že v každém jeho filmu jsou maximálně 3-4 minuty skutečné kinematografie. Dobrá, ale kdo je má v těch pře-timeovanejch špageťácích hledat? ____ Doktoři zde spíš rozmlouvají, než léčí, Kurosawa převádí denní pinožení do pokojné filozofické roviny o moudrém a přísném učiteli, pod jehož vedením vstupuje žák na cestu k dobru (nemocnice je zčásti vězením – nápravnou, a zčásti tělocvičnou – bojové sporty taktéž očišťují duši nezvedených mladíků), což je snad jediné východisku filmu; jeho relativita v posunutých dialozích mezi vývojem postavy a jejím výchozím stavem. Je třeba vnímat, co postavy říkají, ne jak to říkají. Červenobradáč ale není geniální, ani vizionářský. Musíte ho tolerovat víc, než on bude tolerovat vás. (22.04.2008)

Červenobradáč (netuším prečo zmenili názov na Červenofúz, keď rozdiel medzi bradou a fúzmi by mal byť zrejmý aj zodpovedným úradníkom) je v poradí šiestym filmom Akiru Kurosawu, ktorý som videl. A jeden z najlepších. Dominuje mu herecký koncert Tošira Mifuneho. Stelesnil "osvieteného vládcu" malej chudobnej vidieckej nemocnice. Ani v Siedmich samurajoch ma nezaujal tak, ako v tomto filme. V Červenobradáčovi je množstvo dobre zapamätateľných epizód pomedzi ktoré sa ako niť tiahne vzťah mladého lekára k Červenobradáčovi: od averzie cez náklonnosť, obdiv až po nasledovanie. Často som si pri Kurosawových filmoch prial, aby mu niekto podaroval nožničky. Aj tentoraz. Nie však preto, aby film skrátil, iba vystrihol tú inštruktáž pre Seagala ako lámať údy. (22.01.2010)

Jednoduchá myšlenka předkládající společnost dobového Japonska pohledem nově příchozího doktora, který se začíná učit v praxi u Rudovousa. Ten ho přes jeho počáteční odpor začne přibližovat realitu chudých lidí, různé záhyby společnosti i lékařského řemesla (soudce, tvrdé praktiky v městském domě, ...). Kurosawa zde podle mě naprosto přehání a jednoduchou myšlenku přiblížení stavu sociálně nejslabších a všech vazeb od politiky až po rodinné vztahy přenáší do tříhodinového eposu, který nejen nemá pořádné tempo, ale jehož atmosféra sází na divákovu fascinaci (v které se má odrážet i fascinace nového doktora, který stejně jako divák poznává "realitu"). Pro milovníky AK povinnost, pro ostatní nebezpečná věc, která v mých očích připomíná Kubrickova Barryho Lyndona... a přináší ještě o chlup horší pocit z výsledného díla. PS: Kulmon píše ve svém komentáři, že se film natáčel dva roky, pro mě subjektivně také dva roky trval... (07.07.2012)

Smutné lidské duše a PÁNI doktoři.To nám nabízí tento výborný film ,trvající sice tři hodiny ,ale s příjemně překvapivou přestávkou. Ano já věřím ,že často se za nemocí skrývá pravá příčina v nemocné duši. Dualita jež nás obklopuje se prostě nedá přehlížet. Můj první Kurosawa - paráda! (03.02.2008)

Coby obdivovatel hereckého umění Toshira Mifuneho a nadšený příznivec tvorby Akira Kurosawy jsem si "Rudovousem" doplnil mezeru ve znalosti jejich filmografie. Abych se vyhnul nicneříkajícím superlativům poznamenám jen tolik - tento snímek je nadčasovou lekcí etiky a obyčejné lidskosti a jeho první část, kdy přichází ke slovu osamělost a trýzeň umírání, snese srovnání s Bergmanovými "Šepoty a výkřiky". (22.12.2008)