Dersu Uzala

Veľký odklon od pôvodných tém. Už tu nemáme dumanie nad morálkou jednotlivca voči ostatným. Či už v súdobej spoločnosti, alebo v období feudálneho japonská. Deršu je príbehom o tom ako správne žiť svoj život. Nie voči ostatným, ale voči sebe. Rovnako v sebe nesie silný motív industralizácie, modernizácie a strácania základných hodnôt ale tiež prostredia, ktoré definuje život určitej skupiny ľudí. Kurosawa je viac tichý než zvyčajne, necháva rozprávať významy, ktorých je film plný. Keďže takéto témy mám rád a keď prirátam, že Deršu je skvelo zahraná aj napísaná postava nedá mi hodnotiť tento film ako veľmi príjemný počin. Na konci zostáva smútok nad strateným časom, kedy zostávajú len spomienky, ktoré tiež po čase začínajú miznúť. V meste sa predsa žiť nedá. (22.08.2014)

Sibír je nekonečne rovnaká, po dlhšom pobyte až nudná. To mi svorne potvrdili dlhšie dokumentárne filmy zaznamenávajúce monotónny ráz rozľahlých zamrznutých tundier a tajgy. Ale nielen tie: pár známych, túžiacich po sibírskom dobrodružstve, sa po návrate netúžili práve z dôvodov istej monotónnosti prostredia sa tam v blízkom čase navrátiť. Azda preto, že nestretli dobrotivého "ducha" tamojších hôr - starčeka Dersu Uzalu. Preto je dobrá filmová fantázia, hoci po neviem koľký raz zase "na základe skutočnej udalosti". Veď bez ústrednej postavy by šlo o ďlhší monotónny sibírsky príbeh, no ako sa zdá z niektorých tunajších komentárov, ani prítomnosť v prírode a prírodou žijúceho deduška nestačila na výraznejšie hodnotenie. Čakali viac. Osobne spokojnosť nadpriemerná, úsporné dialógy podčiarkovali nevyhnutnosť potrebného. Cez zamrznuté pocity netreba vyslovovať siahodlhé dialógy. Stačí jednoduchá viera vo všetko živé i zdanlivo mŕtve, neodsudzovanie za iný spôsob života a nezasahovanie tam, kde to nie je nevyhnutné k prežitiu. (08.09.2016)

Krásny film. Asi najmenej typický pre Kurosawu, možno ma preto tak bavil. Výprava je nádherná, ústredná myšlienka jednoduchá, ale pekná, tá nekomplikovanosť a čistota hlavného hrdinu sa mi páčila. Trochu chýbal príbeh, jedná sa skôr o zážitky z nejakej cesty, ktorej význam som asi nezachytil. Možno malo byť rozprávanie orámované silnejším dejom. Nedá mi nespomenúť kvalitu dvd z Lacných kníh na úrovni kino ripu. Pri takomto veľkofilme je to veľká škoda. (04.12.2009)

Velice lidský příběh plný moudrosti, lásky k přírodě, tolerance a přívětivosti. Děrsu Uzala je jakousi studnicí vyjmenovaných ctností a strašně příjemně se jeho příběh sleduje. Až do střelby po tygrovi měl Kurosawův snímek tu vlastnost, že na mě působil velmi pozitivně. Poté se však příběh dostává do smutné a dojemné roviny, jež je působivou a nezapomenutelnou tečkou za uplynulými minutami filmu. Nádherné scenérie a příjemná hudba dotváří jedinečný dojem z tohoto dobrodružného dramatu, kterému dávám bez zaváhání 5*. Děrsu Uzala v sobě nese nesmírnou hloubku, jež musí pozornému divákovi proniknout pod kůži. Scény jako bylo spěšné sekání trávy, setkání kapitána s přítelem v roce 1907, střelba na láhev a později na jelena či soužení sibiřského lovce ve městě, si budu velmi dlouho pamatovat. Jedinou moji výtkou je, že nikdy nemáme příležitost pořádně zblízka spatřit tváře postav. (07.04.2011)

V letech 1902-07 dostal kapitán Arsenjev jako vojenský specialista za úkol zmapovat neprobádaná místa zvaná Sikhote-Alin v Primorsku a Chabarovsku na východní Sibiři a spolu se skupinou vojáků se vypravil na cestu do neznáma. Toto vzdálené místo, kde žijí ussurijští tygři, medvědi a leopardi, kde domorodci mluví vlastním jazykem, jsou velmi podobní Číňanům nebo Japoncům a mluví vlastními jazyky, bylo dosud nedotčené. Náhodou se výprava setká se starým členem kmene Nanai (Goldi), Dersu Uzalou, kočovným lovcem, který neumí ani dobře rusky. Shovívavě ho mezi sebe přijmou, protože jim ze začátku byl spíše atrakcí. Dozví se, že je mu 53 let, že nikdy neměl dům, vždy žil pod otevřenou oblohou, jen v zimě si budoval jurtu z březové kůry. Živobytí si opatřoval lovem puškou, kterou zdědil po svém otci a úlovky vyměňoval s Číňany za tabák, olovo a střelný prach. Dersu se pomalu a přirozeně stává jejich vůdcem a právě díky němu poznávají pravou tvář této panenské části země. Díky němu se mění jejich pohledy na svět, na civilizaci a mění se i jejich charaktery. Když se ho ptají na dětství, vzpomíná řeku, chatrč, oheň, otce, matku a malou sestru. Všichni už dávno zemřeli. „Dříve byl taky žena, syn a dcera. Neštovice všechny tyto lidi skončit. Moje zůstat sám…“. Jeho tvář při vzpomínkách posmutněla a Arsenjev nevěděl, jak ho potěšit. Nabídl mu tedy aspoň výměnu jeho staré pušky za novou. Odmítl ale s tím, že „bedranka je jeho dědictvím po otci, je na ni zvyklý a střílí dobře“. Arsenjev se seznamuje také s Dersuovou animistickou vírou, začínají chápat, proč vše živé považuje za „ljudi“, proč hovoří s větrem, ohněm, proč je Dersu více přírodou samou než člověkem. Dersu výpravě mnohokrát pomůže překonat nebezpečí a Arsenjevovi zachrání život. Učí ho, jak v divoké přírodě nejen přežít, ale jak s ní žít v harmonii a jak být svobodný. Roste mezi nimi přátelství na život a na smrt. Kolem roku 1907 pozval Arsenjev Dersua do svého domu v Chabarovsku, protože kvůli ztrátě zraku už by nedokázal lovit a přežít ve volné přírodě. Stárnoucí Goldi však civilizaci nerozumí a je ve svém novém domově nešťastný. Na jaře 1908 Arsenjeva opouští a vrací se zpět do tajgy, kde zanedlouho umírá. Pravděpodobně byl oloupen o pušku, kterou mu Arsenjev dal, zabit a pochován na neznámém místě v tajze. Tento nádherný film o krásách přírody, o pokoře a moudrosti, kterými je celý protknutý, natočil slavný japonský režisér Akira Kurosawa krátce po svém pokusu o sebevraždu. Myslím, že úctu k životu nemohl vyjádřit lépe. (22.06.2010)