Žiji ve strachu

Kurosawa je z mého pohledu silnější tam, kde se od mýtické minulosti plné samurajů vrací do současnosti a zpracovává závažná témata hýbající Japonskem jeho doby. Žiji ve strachu je psychologické drama o podnikateli, který je v 50. letech 20. století až příliš zaměstnaný myšlenkami na válečné útrapy 2. světové války a zejména na jaderné výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. Strach z nové války a jaderných zbraní se pro něj stává posedlostí do té míry, že začne plánovat emigraci do Jižní Ameriky. Tomu se ovšem celá rodina brání, ať už proto, že by ztratila úspěšnou firmu, nebo z důvodu kulturní bariéry a neznalosti španělštiny. Věci dojdou tak daleko, že rodinný konflikt musí řešit soud a rodina se rozhodne svého patriarchy zbavit odklizením do psychiatrické léčebny. Dobře zahrané, výborně zrežírované a především je to film, který něco vypovídá o japonské společnosti své éry. Celkový dojem: 80 %. (03.01.2010)

No sú dva pohľady na túto situáciu. Jeden pohľad je, že sa človek zbláznil. Druhý pohľad je, že človek ako individualita sa bojí rôznych vecí. Až sa mi dvíhal tlak ako každý chcel využiť "otca rodiny" ku svojmu prospechu. Toširó Mifune ako vždy podáva výborný výkon, ale musím povedať, že v iných snímkoch zahral aj lepšie. Samozrejme to sa odvíja aj od toho, akú má postavu herec zahrať. Tento film je rodinná dráma a Kurosawa sa snažil s toho vyžmýkať maximum. Ukázal rôznu povahu ľudí a rozdelil ich v podstate na dva tábory. V jednom tábore boli tí čo sa aspoň trocha snažili pochopiť strach Nakajimu (Toširó Mifune) a v druhom boli tí čo sa pozerali len na svoje záujmy. Filmu tentokrát pomáha rozumná "neprestrelená" dĺžka 103 minút. (22.05.2015)

Kurosawa vedel akou formou sa vyjadrovať k aktuálnym spoločenským témam a zároveň skúmať aj ľudskú psychiku a jej temnejšie stránky. Toto spojil vo výborne fungujúci celok vo filme Žijem v strachu, kde reaguje na nedávnu japonskú atómovú katastrofu a vhodne ju dopĺňa typickým ľudským sebectvom. Mne z toho vychádza, že ľudia sú všade a stále rovnakí. (12.06.2012)

Ďalší z filmov, ktorý ma neoslovil. Zjednodušene by sa dalo povedať, že je to film, v ktorom sa Nakajima panicky obáva atómových a vodíkových bômb a plánuje emigráciu celej rodiny do Južnej Ameriky, ktorá by podľa jeho informácií bola po jadrovej vojne jediným bezpečným miestom na Zemi. Všetci ostatní sa potia, klaňajú a chcú ho zbaviť svojprávnosti. Film reflektuje na psychózu časti japonského obyvateľstva, ktorá pretrváva aj po desiatich rokoch od jadrového útoku na Hirošimu a Nagasaki. Súčasným divákom už film nemá čo povedať. (11.02.2022)

Akira Kurosawa se chopil zajímavé látky a neméně poutavě se mu ji povedlo interpretovat na filmové plátno. Jako jiné snímky poválečné japonské kinematografie se i Žiji ve strachu vyrovnává s národním traumatem 2. světové války a poukazuje na napjatou atmosféru dlouhých desetiletí v průběhu Studené války, kdy strach byl přirozeným každodenním společníkem - další globální konflikt mohl propuknout kdykoliv. Vychvalovat bezchybný výkon Toshira Mifuneho, který se ponořil do duše paranoidního starce obávajícího se atomové hrozby snad nemá ani příliš smysl, již tradičně je úžasný, uhrančivý a přesvědčivý jako nikdo jiný. Po první projekci nemohu nad 4* (na režisérovy poměry mi přijde kamera příliš sterilní a plochá, hudby by člověk pohledal), přestože ideový přesah a vyústění snímku je takřka geniální... (04.06.2008)